Podnětné postřehy o umění smíru nabízí kniha „Myšlení rychlé a pomalé“, kterou napsal nositel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman (do češtiny přeložila Eva Nevrlá, u nás vydalo v edici Pod povrchem nakladatelství Jan Melvil Publishing v Brně roku 2012, 542 str.; kniha vyšla také elektronicky). Jde o dílo zajímavé z mnoha hledisek pro vzdělanější čtenáře, které profese i denní život staví před závažnější rozhodnutí. Pro ně si v knize povšimnu partie nazvané „Riskování v rámci práva“ a pokusím se stručněji vyjádřit, zvýraznit a strukturovat její základní myšlenky o narovnání v soudním sporu.
Autor se nejprve zabývá hypotetickou situací, v níž strana žalující uplatňuje nadějný požadavek na náhradu škody. Soudní řízení se má pro tuto stranu vyvíjet dobře. Její právník odhaduje pravděpodobnost úspěchu dokonce na 95 % a zároveň zkušeně dodává, že nikdy není zcela jisté, jaký bude konečný verdikt soudu. Doporučí svému klientovi, aby souhlasil s narovnáním ve výši 90 % svého nároku. Autor pak uvádí, že u žalujícího se projevuje lákavost jistého (a podstatného) zisku a současně obava z intenzivního zklamání a lítosti, pokud odmítne smír a u soudu pak prohraje. Obé vede žalujícího k opatrnému chování i tzv. averzi (neochotě) k riziku.
V jiném rozpoložení mysli se nachází žalovaný za podobného skutkového stavu, tj. jestliže mu bylo nabídnuto narovnání ve výši 90 % původně žalovaného nároku. Takové řešení je pro žalovaného téměř stejně bolestné jak úplná prohra, která navíc není úplně jistá. Proto je u něj silné pokušení dále ve sporu pokračovat a jít do rizika spíše než přijmout nepříznivé narovnání.
Autor uzavírá: „Když porovnáme výchozí pozici žalující strany (averze k riziku) a žalované strany (rozhodnutí jít do rizika), je zřejmé, že žalovaný má silnější výchozí pozici.“ Potvrzují to také výsledky experimentů a analýzy skutečných jednání, podle nichž se lepší vyjednávací pozice žalovaného odrazila v konečné částce narovnání. Žalovaný nakonec často zaplatí méně, než by odpovídalo statisticky očekávatelnému výsledku sporu.
Koketní suma
V knize je pak řešena i situace takříkajíc v opačném gardu. Jde o případ neopodstatněné žaloby, v níž žalující strana na základě slabých důkazů nárokuje velkou částku. (Dodávám, že Francouzi v takovém případě hovoří o „koketní sumě“.) Obě strany jsou si vědomy, že žalující strana „má malou šanci na výhru velmi velké částky, je to jako los do loterie s velkou výhrou.“ V této situaci je přirozené, že i malá šance na úspěch převáží a vyvolá u žalujícího smělý a agresivní postoj k jednání o vyrovnání.
Žalovaný v daném případě chápe soudní spor jako mrzutost s malým rizikem velmi špatného výsledku. Nicméně u něj převáží neochota k riziku a chová se tak, jako by si narovnáním koupil pojištění proti nepravděpodobné události – nepříznivého soudního rozhodnutí. „Role se vyměnily: žalobce je připraven riskovat a žalovaný chce být v bezpečí. Žalující s neopodstatněnými nároky mají tedy větší šance získat velkorysejší vyrovnání, než by vyplývalo ze statisticky dané situace.“
Daniel Kahneman použil příklady pedagogického rázu, které vedou k jednoznačnějším výsledkům. Argumentuje extrémními případy – jednak velmi silnou a jednak velmi slabou právní pozicí žalující strany. Takové situace se vyskytují a pro ně autorovy závěry zřejmě platí, pokud se v našich poměrech odmyslíme od dlouhodobého průběhu soudního řízení a jeho nákladů. V řadě případů však pravděpodobný výsledek sporu bývá odhadován či vyjadřován slovy „padesát na padesát“, nebo číselným údajem tomu se blížícím. Pak to ovšem bývá s averzí či sklonem k rizikovému jednání složitější. Soudce či rozhodce může sporné strany vést k vzájemnému narovnání nejen domluvami, ale i tím, že je bude nechávat ve výrazné nejistotě o možném výsledku sporu. Naděje na smír bývá ovšem malá, jestliže představitelé sporných stran dávají alibisticky přednost jakémukoliv soudnímu verdiktu, jen aby nemuseli nést osobní odpovědnost za dohodnuté řešení.
Do které skupiny patřejí?
Možný je také jiný přístup. O velikonočních svátcích jsem si četl v knížce Karla Poláčka "Židovské anekdoty" (ve vydání v Československém spisovateli roku 1991). Na straně 23 se nachází vtip naznačující, jak složité to má každý rádce (i ten právní), jestliže pravděpodobnost (ne)úspěchu při určitém postupu činí "padesát na padesát". V anekdotě se píše: Pan Druckner seděl v kavárně a hrál jedníka. Za ním seděl pan Popper a kibicoval. Pan Druckner koupil osmnáct a ptal se kibice o radu: „Co myslejí, pane Popper, mám ještě táhnout?“
Pan Popper se zamyslil a pravil: „Při posledním sčítání lidu se zjistilo, že v Praze je akorát padesát procent těch, kteří táhnou na osmnáct a koupí dobře, a druhých padesát procent, kteří na osmnáct ještě kupují a jsou trop. Tak já jim nemůžu radit, protože nevím, do které skupiny patřejí.“
Autor Petr Hajn je emeritním profesorem Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a externím spolupracovníkem advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík.