Skončí to vše zavedením paralelních měn?

Situace na finančních trzích je nyní relativně klidná, diskuse o možném rozpadu eurozóny ale pokračuje. Krize na Kypru opět přinesla úvahy o tom, co by se stalo v případě odchodu některé země z měnové unie, ovšem ECB ani vedení eurozóny takovou možnost nepřipouští. Podle našeho názoru to však není optimální strategie, lepším postupem by bylo přechodné zavedení paralelní měny. Klíčem úspěchu je pak jasně stanovený plán opětovného návratu k euru a eliminace krátkodobých improvizací. Jejich škodlivost jasně ukázal vývoj na Kypru.

V zemích jako Řecko a Španělsko se nezaměstnanost nachází vysoko nad úrovní patrnou v Nizozemí, Francii či Německu. Politika utahování je neefektivní a dokonce škodlivá. Vnitřní devalvace přináší tolik negativních důsledků, že převyšují její přínosy. Je jasné, že periferie potřebuje rychlý růst, jinak nebude schopna splácet své dluhy. Devalvace měnového kurzu by zvýšila jejich konkurenceschopnost a snížila deficit běžného účtu. Monetární stimulace by zvýšila zaměstnanost. Růst by snížil tlak na veřejné rozpočty, uvolnil by se prostor pro potřebné strukturální reformy, které by zvýšily dlouhodobou konkurenceschopnost.

Kdyby došlo k definitivnímu odchodu z eurozóny, neslo by to sebou významné náklady. Přechodné opuštění eura by je částečně eliminovalo, muselo by ale proběhnout náhle. Delší vyjednávání a plánování by totiž přineslo masivní odliv kapitálu z dané země. Nicméně velká rychlost, s jakou by euro muselo být opuštěno, přináší obrovské praktické problémy. Běžně se při zavedení nové měny postupuje tím způsobem, že se tento krok ohlásí v pátek večer a zároveň se zavede omezení pohybu kapitálu. Vše je připraveno tak, aby v pondělí již mohly být prováděny obchody v nové měně. Nutné je tedy naprosté utajení, které zabrání spekulacím. Celkově jde tudíž o velmi rizikový proces. A uvedené by také znamenalo, že opuštění eura nelze předem dojednat s ostatními zeměmi eurozóny.

Možným řešením popsaných komplikací je zavedení paralelní měny, která by se ale vztahovala jen k budoucím hodnotám. Hodnoty doposud vytvořené by tedy byly vedeny stále v eurech. Centrální banka by kompenzovala ty, kteří mají závazky v eurech a pohledávky v nové měně (což by byly hlavně banky). Centrální banka by měla stanovený devalvační cíl, inflační efekt nové měny by sledovala spolu s ECB. Paralelní měna by byla stále směnitelná za eura. Podobný postup by zajistil stálou hodnotu eurových aktiv, čímž by byla eliminována možnost úprku kapitálu ze země. Centrální banka dané země by kontrolovala nabídku nové měny standardními nástroji monetární politiky. S ECB a dalšími členskými zeměmi měnové unie by pak musela vytvořit systém užívání paralelní měny a plán jejího opuštění – návratu k euru.

Jak by tento postup vypadal u Řecka? To si prošlo významným snížením mezd a výdajů, stále však dosahuje primárního deficitu a zdaleka není jasné, zda bude schopno splácet své dluhy. Podle našeho modelu by zavedení drachmy a její devalvace v letech 2011 a 2012 znamenalo růst spotřeby soukromého sektoru o - 0,2 %, růst exportů o 7 % a pokles importů o 10 %. Zaměstnanost by výrazněji nerostla, nedošlo by ale k jejímu 6,5% poklesu. Pokud by devalvace dosáhla 30 %, exporty by se zvýšily o 11 %, importy by klesly o 13 %, domácí poptávka by se zvýšila o 5 % a zaměstnanost o 3 %. Nezaměstnanost by se dostala na 19 % a primární deficit by klesl na nulu. Investice by však podle našeho modelu ovlivnila až devalvace ve výši 50 %. V minulosti k devalvacím podobného rozsahu došlo. Příkladem je Španělsko s 20% devalvací k německé marce (1992-1993) či 40% devalvace britské libry v roce 1930.

Uvedené je výtahem z „Euro or Drachma, or Both? A Temporary Parallel Currency Concept“. Autory jsou Wolfgang Richter, Carlos Abadi a Rafael de Arce Borda. 

 
(Zdroj: Economonitor)