Tak nějak se to sešlo, že jsem při psaní posledních několika příspěvků přemýšlel i o tom, kdy jsem se během posledních několika let nejvíce mýlil. A v dnešních HN čtu, že tam podobnou sebereflexi provádí několik dalších fandů „bezútěšné vědy“, za kterou bývá ekonomie často označována. Nejsem si sice jist tím, nakolik jsou podobné úvahy zajímavé pro čtenáře, ale možná ano. Takže jaké jsou moje největší „sloupkařské“ chyby posledních let?
Během krize roku 2008 a načas po ní jsem byl příliš skeptický, očekával jsem další vážné problémy a překvapila mne zejména první vlna oživení akciového trhu. Vůbec jsem nečekal, že by se trh na samém pokraji řešení všech nerovnováh mohl na čas úplně vrátit k uvažování typu „business as usual“, což bylo patrné například z přechodného růstu valuací na PE 15. Moje skepse byla ale každopádně příliš veliká a neodpovídala ani umírněnějším scénářům. Největším kostlivcem ve skříni, který z té doby zůstal v jádru netknut, je podle mne „too big to fail“ a budu příjemně překvapen, pokud se nám to v budoucnu nevrátí. Neřešení tohoto problému je z velké části odrazem velkého štěstí, které Spojené státy měly v načasování pomoci bankám (včetně změny metodiky účetnictví), změně tržního sentimentu a schopnosti rekapitalizovat dinosauří banky na trhu.
Zpočátku jsem podcenil i to, jaký vliv na trhy má chování ECB – tedy opět špatně odhadnutý vliv centrální banky, tentokrát ale z druhé strany. Nemyslím, že výše sazeb má v prostředí, kdy jsou investice taženy zejména sentimentem, rozhodující přímý dopad. Ukázalo se ale, že má výrazný dopad právě na sentiment a na jev, který v pokrizových letech hraje významnou roli – sebenaplňující se proroctví. V tuto chvíli je již jasné, že politika ECB byla příliš dlouho utažená (pasivně i aktivně) jak na poli kvalitativním, tak na poli kvantitativním a její razantní kroky měly přijít mnohem dříve. Mám v této souvislosti hluboké uznání pro všechny, kteří od počátku stáli proti silnému proudu rádoby seriózních varování před hypersupermegainflací a poukazovali na to, že skutečné riziko je přesně opačné. Hypersuperinflačník jsem nikdy nebyl, nebyl jsem ale ani deflačník, což byla v určité době chyba.
Napsal jsem zde několik příspěvků, jejichž jádro se týkalo toho, že s fiskální situací Spojených států by řada jiných ekonomik šla po cestě periferie eurozóny. Velmoc, dříve známá jako naprosto bezpečná, má ale tuhý kořínek, neuvěřitelné štěstí a celá globální ekonomika a její systémy se hýbou velkou setrvačností. Ono štěstí se projevilo například ve výše zmíněném bankovním příběhu a nyní ho jasně vidíme na tom, jak do sebe zapadá břidlicově energetický boom, končící oddlužení soukromého sektoru a vynucené fiskální utahování. Varování před ztrátou kredibility USA tak postupně ztrácejí na relevanci. Z části i proto, že tato důvěryhodnost je posuzována relativně – je to stejná diskuse jako u měnové soutěže ošklivek. Nesmíme ale zapomenout na to, že celý rovnovážně – nerovnovážný „podnikatelský model“ světové ekonomiky se mění jen velmi pomalu (viz „Mimochodem, jak se vyvíjí globální nerovnováhy?“) a ne vždy požadovaným směrem.
Vedle uvedené „systematické“ chybové trojky by se určitě našla řada parciálních špatně trefených investičních a ekonomických úvah (ať již obsahem, či načasováním). Proti ní ale, doufám, stojí řada úvah a tipů, které byly ku prospěchu. Jaké je pro mne z výše uvedeného poučení? Jen jsem se utvrdil v názoru, že k dělání chyb jsme fakticky odsouzeni, nejsme ale odsouzeni k tomu, se jich držet. Řešením je kritická otevřenost.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.