Po pádu fiskálního tabu přichází pád tabu monetárního

Pokud šlápnu na plyn, auto zrychlí, šlápnutí na brzdu má opačný efekt. Pokud šlápnu na špatně položené hrábě, praští mě do nosu a pokud noha zamíří do vosího hnízda, odstartuje tím ne zrovna bezbolestný sprint do úkrytu. Těchto a řady dalších základních pouček života se můžeme celkem bez obav držet a asi bychom byli rádi, kdyby to samé platilo v ekonomii a ekonomice. Bohužel tomu tak není.

Lars E.O. Svensson na stránkách VOX tvrdí, že švédská centrální banka Riksbank udržuje monetární politiku, která už snížila inflaci znatelně pod inflační cíl a zároveň udržuje „zbytečně vysokou“ nezaměstnanost. Důvodem jsou obavy z toho, že snížení sazeb, které by pravděpodobně zvedlo inflaci a snížilo nezaměstnanost, by zároveň vedlo k růstu zadlužení domácností (poměru jejich dluhu k disponibilním příjmům). Riksbank ale podle ekonoma nepřišla s žádnou analýzou, která by ukazovala, jak sazby na výši dluhu působí. Namísto toho banka považuje za danou věc, že vyšší sazby zadlužení brzdí a naopak. Drží se tedy jakéhosi ekonomického tabu.

K uvedenému bych doplnil, že Švédové mají podle všeho jasno v tom, zda by centrální banka měla pouze cílit inflaci (a popř. nezaměstnanost), či se (velmi) aktivně snažit o prevenci bublin. Připomínám, že obecně v této oblasti panuje výrazná neshoda. Ta se točí kolem toho, zda jsou centrální bankéři vůbec schopni detekovat bubliny a zda jejich prevence zvyšováním sazeb není slonem v porcelánu, který natropí více škody než užitku. Ale je vůbec třeba zkoumat to, že vyšší sazby jsou prevencí bublin (zde přílišného zadlužení) a nižší sazby jejich stimulátorem? Naštěstí pan Svensson nezůstal jen u kritiky a na problém se vrhl sám. Už to, že zde tento příběh prezentuji, je neklamnou známkou toho, že našel tak trochu překvapivý vztah:

Vyšší sazby míru zadlužení (tj. dluh vztažený k příjmům, či HDP) zvedají namísto toho, aby ji snižovali. A naopak, snížení sazeb vede k poklesu míry zadlužení, ne k jejímu růstu Tento mírně řečeno kontraintuitivní závěr vysvětluje ekonom jednoduše: Vyšší sazby snižují ceny nemovitostí a snižují tak objem nových hypoték (jak bychom čekali). Ty ale na roční bázi tvoří jen asi 6 – 7 % celkové nominální hodnoty existujícího dluhu domácností. Jeho pokles daný sníženým přírůstkem a danými splátkami dluhu je tak stále dost pomalý, nominální produkt ale v důsledku vyšších sazeb klesá mnohem rychleji. Poměr dluhu k HDP tak rychle roste (stejně jako reálná hodnota dluhu).

Čtenář, který se ve svém volném čase trestá tím, že se věnuje sledováním světových trhů, může v souvislosti s uvedeným vzpomenout eklektické úvahy z díly společnosti Pimco. To v jejich rámci tvrdilo, že nízké sazby brzdí růst a naopak. Podle mne šlo ale o přílišnou kreativitu, kterou za boření ekonomických tabu nelze považovat. Svensson naopak ukazuje na jednoduchý mechanismus (chcete – li další kurvítko), které monetární tabu potenciálně drtí. A nejde o žádnou poznámku na okraj. Pokud domyslíme všechny souvislosti, nejde svým významem o nic menšího, než co jsme viděli na periferii eurozóny při snaze o fiskální konsolidaci prudkým utažením. Svět ekonomických kurvítek je pestrý. Část z nich funguje tak, že se při snaze o snížení hodnoty nějakého zlomku zaměříme na čitatel a neuvažujeme moc nad tím, co udělá jmenovatel.

Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie a jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.