Pět let poté, co zhroucení Lehman Brothers vyvolalo největší globální finanční krizi od dob Velké hospodářské krize, nadměrné bankovní sektory otřásly hospodářstvím v Irsku, na Islandu a Kypru. Banky v Itálii, Španělsku i jinde neposkytují dostatek úvěrů. Čínský úvěrový flám se láme v kocovinu. Krátce, světová finanční soustava zůstává nebezpečná a dysfunkční.
Ještě horší je, že navzdory rokům debat se dosud nezformoval žádný konsenzus nad podstatou problémů finanční soustavy. A to podle všeho odráží politickou moc bank.
Britský ministr obchodu Vince Cable například nedávno obvinil regulátory Bank of England, jež označil za „kapitálový Tálibán“, že zdržují hospodářské oživení země, jelikož banky zatěžují přehnanými břemeny. Cable zřejmě věří lobbistům bank, když prohlašují, že budou-li banky nuceny „držet víc kapitálu,“ utrpí poskytování půjček a růst.
Podobné výroky vysoce postavených tvůrců politik jsou stěží britským unikátem; jsou však mylné a zavádějící. Bankovní kapitál neznamená peněžní rezervy, které je třeba „dát stranou“; jedná se o nevypůjčené peníze, které lze využít k poskytování půjček.
Řečeno jednoduše, úvěrování a hospodářský růst od roku 2007 trpí proto, že silně zadlužené finanční instituce nedokázaly absorbovat své ztráty, ne kvůli regulím usilujícím o snížení jejich zadluženosti. Předpisy platné v době, kdy krize propukla, byly nedostatečné a nedostatečně vymáhané a reformy navržené od té doby nepřinášejí výraznější zlepšení. Předložené reformy Basel III by například bankám umožňovaly financovat až 97 % aktiv vypůjčenými penězi; některé investice by bylo možné dělat plně pomocí vypůjčených prostředků.
Rizikovost tohoto přístupu by dnes už měla být zřejmá. Když vlastníci domů nedokážou splácet hypotéky, mohou přijít o dům a vyvolat pohromu v celé čtvrti. Totéž platí pro finanční instituce, jak předvedl bankrot Lehman Brothers.
Důsledky nadměrného půjčování se navíc projevují už dřív, než dlužníci zkrachují. Vlastníci domů, kteří se dostanou do problémů či „pod hladinu,“ neinvestují do údržby ani úprav. Brzdou ekonomiky jsou zase vysílené banky s převisem dluhu, který jim brání financovat investice, jež by za to stály.
Chování oslabených bank dále pokřivují chybné regulatorní předpisy – způsobují například jejich příklon k poskytování půjček vládám či investicím do obchodovatelných cenných papírů oproti půjčkám ve prospěch podniků. Regulatorní orgány často tolerují, a někdy dokonce podporují slabé banky, čímž popírají realitu jejich bídné kondice. To je kontraproduktivní.
Regulátoři naopak musí podnikat rázné kroky, aby restrukturalizovali bankovní zombie a životaschopné banky přiměli k většímu spoléhání na trhy s akciemi, kde se obchoduje a cenově hodnotí riziko, a tím je posílili. Aniž by omezil schopnost půjčovat peníze, banky by oživil zákaz výplat akcionářům a požadavek, aby banky posílily své finanční prostředky prodejem nových akcií. Banky neschopné prodat své akcie ani za nízkou cenu mohou být příliš slabé na to, aby bez subvencí přežily. Takové banky jsou dysfunkční a je nezbytné je restrukturalizovat.
Chceme-li bezpečnější a zdravější banky, nelze se vyhnout požadavku, aby banky omezily svou závislost na vypůjčených penězích. Kdykoli se vypůjčovatelé dostanou do platební neschopnosti, banky jako věřitelé tratí. Samotné banky jsou však největšími vypůjčovateli, neboť běžně financují víc než 90 % – občas i přes 95 % – svých investic tím, že se zadlužují. (Naproti tomu nefinanční korporace si zřídka půjčují víc než 70 % vlastních aktiv a často mnohem méně, přestože míru jejich zadlužení nesvazují žádné regule.)
Názornou ukázkou problému je Kypr. Od roku 2010 kyperské banky investovaly část svých depozit do řeckých státních dluhopisů, které slibovaly úrokové sazby přesahující 10 % – občas dokonce 15 až 20 %. Dokud Řecko tyto vysoké sazby platilo, kyperské banky dokázaly svým vkladatelům vyplácet přitažlivé sazby, kupříkladu 4,5 %, a vzkvétat.
V červenci roku 2011 kyperské banky prošly zátěžovými testy. Zkraje roku 2012 však řecké dluhopisy ztratily 75 % své hodnoty. Jelikož banky uskutečňovaly investice pomocí příliš malého objemu nevypůjčených peněz, dostaly se do insolvence. Po roce, kdy je nad hladinou držela pomoc Evropské centrální banky, byly kyperské banky nuceny ztrátám čelit. Jedna skončila. Vklady převyšující 100 tisíc eur utrpěly ztráty. Daňoví poplatníci z eurozóny poskytli 10 miliard eur na úhradu sanace.
Je pozoruhodné, že regulační orgány kyperským bankám dovolily používat praktiky, jež vyústily až v jejich potíže. Přestože investovat do řeckých dluhopisů bylo riskantní, což se promítalo do vysokých sazeb, jež dluhopisy slibovaly, regulátoři možnost ztráty přehlíželi. Dokud trval pozitivní trend vývoje rizik, banky přinášely svým akcionářům a manažerům prospěch, politici byli šťastní a banky oproti ekonomice enormně rostly.
Navržené regule Basel III stanovují naprosto nedostatečné minimální kapitálové požadavky a zachovávají neúspěšný přístup k přizpůsobování požadavků riziku. Uvnitř eurozóny například banky mohou poskytnout úvěr kterékoli vládě výhradně za pomoci vypůjčených peněz. Francouzko-belgická banka , kyperské banky a mnohé další po roce 2008 zkrachovaly nebo byly sanovány od ztrát z rizikových investic, jež regulátoři pokládali za bezpečné.
Regulace po celém světě je, zdá se, založena na mylné představě, že banky by měly mít „tak akorát“ vlastního kapitálu. Životaschopné banky nemají vlastního kapitálu nedostatek a „věda“ zaměřená na vyvažování rizik a zátěžové testy je škodlivou iluzí. Regulace by se namísto toho měla snažit donutit investory bank ke snášení mnohem většího dílu vlastního rizika a tudíž k mnohem větší péči o jeho řízení, aby došlo k omezení kolaterálních škod nadměrného zadlužování bank.
Občas slýcháme, že banky jsou z podstaty zvláštní případ, jelikož alokují úspory společnosti a tvoří likviditu. Ve skutečnosti banky začaly být zvláštní svou schopností zajistit si, aby jim procházelo tak obří hazardérství na úkor ostatních. Žádný z rysů finančního zprostředkovatelství není důvodem, aby se bankám dovolovalo pokřivovat ekonomiku a ohrožovat veřejnost v takovém rozsahu, v jakém to dnes dělají.
Vzdor enormní škodě zapříčiněné finanční krizí se bohužel v politice bankovnictví mnoho nezměnilo. Příliš mnoho politiků a regulátorů dává přednost svým vlastním zájmům a zájmům „svých“ bank před povinností chránit daňové poplatníky a občany. Musíme vyžadovat lepší zacházení.
Anat Admati, profesorka finančnictví a ekonomie na Postgraduální obchodní škole Stanfordské univerzity, napsala (společně s Martinem Hellwigem) knihu The Bankers New Clothes: What’s Wrong with Banking and What to Do about It (Bankéřovy nové šaty: Co je v bankovnictví špatně a co s tím dělat).