Mé úvahy o globální ekonomice se často kryjí s tím, jak o ní přemýšlí pan Michael Pettis, který působí jako profesor financí na Peking University's Guanghua School of Management. Ten nedávno přišel s reflexí svých dlouhodobějších predikcí pro globální ekonomiku, které zveřejnil někdy před dvěma lety. Rychle se nám blíží roční období, kdy se vedle radostí a starostí s vánocemi objevuje řada předpovědí vývoje v příštím roce (či ještě déle). Spojme tedy příjemné s užitečným a na onu reflexi se spolu podívejme.
Pettis tvrdí, že poslední krize byla ve svém jádru důsledkem globálních nerovnováh v úsporách a to zejména (i) nerovnováh mezi USA a Čínou a (ii) nerovnováh v rámci Evropy. Důsledkem současného vývoje těchto nerovnováh jsou i zmíněné predikce, z nichž některé už v době jejich vzniku značně vybočovaly z tehdejšího (a i z dnešního) středního proudu. Podle nich země BRIC nikdy nedosáhly významnějšího odtržení se od vyspělých ekonomik a ve chvíli, kdy dojde k vyschnutí přílivu likvidity, budou rozvíjející se trhy trpět. Zde není třeba dlouze rozebírat, že zejména poslední měsíce toto z velké části potvrzují.
Těžiště úvah se pak nevyhnutelně točí hlavně kolem Číny. Čínský dluh bude podle ekonoma rychle růst, spotřeba bude v poměru k HDP dále klesat. Růst čínské ekonomiky prudce zpomalí a na konci tohoto desetiletí se dostane až na úroveň 3 % (!). Tento pokles růstu se projeví zejména na investicích a tudíž i na poptávce po nepotravinových komoditách. Peking pak bude v rámci reforem do tří let vážně zvažovat velké privatizace. Proč takový pesimismus?
Pettis poukazuje na to, že pokud má znatelně růst podíl spotřeby na HDP a Čína má zároveň dál dosahovat růstu ekonomiky ve výši 6 – 7 %, musí spotřeba nevyhnutelně růst o cca 10 – 11 % ročně. Konstatuje, že skloubit tato dvě očekávání (stále relativně rychlý růst ekonomiky a ještě rychlejší růst spotřeby tak, aby došlo k tolik potřebnému „rebalancování) bude dost složité (a málokterý čínský optimista vysvětluje, jak by k tomu mělo dojít). Číně se totiž tohoto tempa růstu spotřeby nedařilo dosáhnout ani v nejsilnějších letech, kdy ona sama i světová ekonomika rostly mnohem rychleji než nyní. Současné politika přitom „systematicky přesouvá zdroje od domácností a dotuje s nimi růst“. Pokud by mělo dojít k obratu, musel by přijít prudký růst mezd, zvýšení sazeb u spořících účtů a posílení kurzu renminbi. Tento doping je ale v ekonomickém jádru fungování současného systému. Jeho opuštění hrozí kolapsem a „kompromisem“ by tak byla podpora poptávky posledním možným způsobem, tedy dluhem.
Výše uvedený odstavec představuje uceleně vysvětlený čínský problém a jeho vnitřní konzistence by nás mohla vést až k tomu, že zemi čeká nevyhnutelný kolaps. Pettis ale také poukazuje na to, že na udržení sociální stability Čína ani nepotřebuje růst HDP ve výši 7, či dokonce ani 6 %. Pro lidi je totiž rozhodující růst jejich příjmů a ten může při přechodu na novou rovnováhu převyšovat růst HDP. Právě růst příjmů domácností (ne HDP) ve výši 6 – 7 % zajistí, že se do cca 10 let příjmy zdvojnásobí a to je v souladu se stanovenými cíly a stabilitou. HDP přitom může růst znatelně nižším tempem.
Pokud bych tedy měl shrnout ekonomovy úvahy o Číně mohl bych říci následující: Nesnažte se (i pro udržení sociální stability) o udržení relativně vysokého růstu, protože výsledkem bude krize, pravděpodobně dluhová. Dosáhněte nižšího růstu s rostoucím podílem spotřeby a příjmů domácností na HDP, ten zajistí stabilitu ekonomickou i sociální.
Ekonom před dvěma lety tvrdil, že politická situace v Evropě se bude rychle zhoršovat a tradiční strany se postupně dostanou na okraj, nebo se budou radikalizovat. Španělsko a možná i další země (včetně Itálie, ale ne Francie) budou donuceny opustit eurozónu a restrukturalizovat své dluhy s velkými ztrátami pro jejich držitele. Německo bude dál tvrdohlavě odmítat to, že by mělo nést část nákladů, které nutné změny v eurozóně nesou. Odvetné kroky ze strany deficitních zemí pak budou mít za následek pokles jeho růstu k nule, či dokonce do záporných čísel. V USA poroste protekcionismus a nezaměstnanost se bude ještě několik let držet na vysokých úrovních.
Dosavadní vývoj v Evropě je evidentně znatelně mírnější než popsaná očekávání, podle mne zejména kvůli krokům ECB. U restrukturalizace a odchodů z eurozóny ekonom zmiňuje, že si je jimi stále poměrně jistý, jen se posunuly do budoucnosti. Ještě pár let tak budou země na periferii nést plnou tíhu změn, zatímco „Německo je bude z ústraní poučovat“. Ve chvíli, kdy země na periferii euro opustí, tíha změn se přesune na něj. Z historie je přitom podle ekonoma patrné, že v podobných případech nakonec nesou většinu nákladů země s přebytky a ne ty s deficity.
Jak už jsem naznačil v textu, půvab těchto úvah je v tom, že jsou vnitřně konzistentní (tj. nehapruje v nich nějaký významný faktor). A odvíjejí se od klíčových nerovnováh světové ekonomiky, které jsou nám často natolik na očích, že je už ani nevidíme a ignorujeme je. To je přesně recept na krize – ty nejsou vyvolány nějakými skrytými příčinami, ale tím, co máme dennodenně na očích a po čase to tak začneme považovat za standard, i když jde o něco velmi rizikového. Z hlediska „známých“ rizik pak bude světová ekonomika zejména o Číně a Evropě. Trhy mají na další vývoj optimističtější názor než je výše uvedené a to zejména v Evropě.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.