Snahou tohoto „miniseriálu“ o dědickém právu je především seznámit čtenáře s novými možnostmi, které NOZ do oblasti dědického práva zavádí. Nepomineme však zmínit ani znění či výklad těch ustanovení, na kterých NOZ sice nic nezměnil, ale která jsou pro dědické právo stěžejní. Postupně se tak budeme zabývat jednotlivými dědickými tituly, konkrétně závětí, dědickou smlouvou a děděním ze zákona, nevynecháme však ani na problematiku odmítnutí, zřeknutí či vzdání se dědictví, vydědění nebo odkazu.
Přestože by měla být úcta k mrtvému a jeho poslední vůli jednou ze základních hodnot každé společnosti, současná úprava dědického práva tuto zásadu příliš nerespektuje a ve stručnosti se dá říct, že rozhodování zůstavitele o jeho majetku spíše komplikuje. Více než zájmy zůstavitele jsou tak preferovány zájmy dědiců. NOZ se tento přístup snaží změnit tím, že do oblasti dědického práva zavádí řadu tradičních a nepochybně přínosných institutů známých již z dob římského práva. Nová právní úprava je tak podrobnější a bezpochyby lépe vyhovuje heslu moderní doby, že je na zůstaviteli, aby se svobodně rozhodl, komu a za jakých podmínek odkáže svůj majetek.
Pozůstalost, nebo dědictví?
Dědické právo je podle NOZ právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní. Pozůstalost tvoří veškeré jmění zůstavitele k okamžiku jeho smrti, tedy jak aktiva, tak i dluhy. Výjimku však tvoří práva a povinnosti, které nejsou způsobilé přejít na právní nástupce. Současně se smrtí člověka tak zanikají například práva rodinná, nebo například povinnost mrtvého sochaře zhotovit sochu podle uzavřené smlouvy o dílo. Toho, komu náleží dědické právo, označuje NOZ jako dědice a pozůstalost ve vztahu k takovému dědici je dědictvím. Z uvedeného je zřejmé, že dědictví je pojem užší než pozůstalost a představuje tu část pozůstalosti, která skutečně přechází na dědice.
Dědické tituly
Přechod jmění na právního nástupce zůstavitele se děje na základě dědických titulů. Dědic tak nabývá dědictví buď na základě závěti zůstavitele, dědické smlouvy s ním nebo na základě zákona. Nejrozšířenějším či lépe řečeno nejčastějším je dědění ze zákona, což se pravděpodobně nezmění ani od účinnosti NOZ. Dědění ze zákona nastává, pokud zůstavitel neučinil žádný krok k vyloučení této formy přechodu jmění a v podstatě řeší posloupnost běžným způsobem fungující rodiny, která přijde o svého blízkého. NOZ stanoví, že po zemřelém automaticky dědí ti, kteří byli (v normální fungující rodině měli být) zůstaviteli „nejbližší“, a to na základě jasných pravidel a roztřídění do šesti dědických tříd.
Zůstavitel má však možnost rozhodnout o svém majetku pro případ smrti sám na základě své svobodné vůle, a to buď formou závěti či dědickou smlouvou. Stěžejní rozdíl mezi těmito dědickými tituly je ten, že zatímco závěť je jednostranným projevem vůle zůstavitele, dědická smlouva je výsledkem projevu vůle dvou stran. V případě, že zůstavitel uzavře dědickou smlouvu, nemá možnost tuto svou vůli jednostranně zrušit a nahradit ji vůlí jinou tak, jak to může učinit v případě závěti. Naopak, lze ji zrušit jen po domluvě s druhou smluvní stranou. Dědická smlouva je tak nejsilnějším dědickým titulem a zůstavitel by měl před jejím uzavřením své úmysly pečlivě zvážit.
Vedle závěti a dědické smlouvy umožňuje NOZ zůstaviteli, aby pořídil pro případ smrti i takzvaným dovětkem. Tím může zůstavitel nařídit odkaz, stanovit dědici nebo odkazovníku určité podmínky či příkaz. NOZ rovněž reaguje na situaci, kdy zůstavitel odkáže někomu toliko jednotlivou věc (obraz, sbírku). Taková osoba nebude dědicem, ale pouze odkazovníkem a bude mít vůči dědicům pohledávku na vydání odkázané věci.