Allan Meltzer kdysi řekl, že „kapitalismus bez pochybení je jako náboženství bez hříchu“. Pokud jsou některé firmy před chybami a jejich důsledky chráněny státem, křiví to konkurenční prostředí směrem k neefektivním a chráněným společnostem. Banky, jejichž dluhy jsou jištěny vládou, mají nefér výhodu a ta jim umožňuje neefektivní alokaci prostředků, nezodpovědné riskování na úkor daňových poplatníků a plýtvání zdroji, které by byly lépe využity jinde. Krize let 2007–2009 nebyla první, která ukázala, jak se chráněný bankovní systém nafukuje, aby nakonec vytvořil velké ztráty pro ty, kteří jsou schopni je platit. Jen v posledních třiceti letech nalezneme po celém světě více než stovku bankovních krizí.
Anat Admati a Martin Hellwig navrhují, aby banky musely své aktivity financovat mnohem více ze svého vlastního kapitálu. Většinu rizika by tak nesli akcionáři těchto společností a ne daňoví poplatníci. Podle tvrzení těchto ekonomů toho lze dosáhnout jednoduchým zvýšením požadované výše kapitálu relativně k celkovým aktivům. To ale bohužel není tak jednoduché. Rozvahy bank neodrážejí všechna rizika, kterým čelí. Účetní postupy mohou skrýt skutečnou výši úvěrových ztrát a regulátoři ve své snaze zabránit problémům na trhu s úvěry tento přístup často podporují. Skutečná výše vlastního kapitálu tak může být níže, než naznačuje jeho účetní hodnota. Její použití, stejně jako použití rizikem vážených aktiv, by jen podpořily to, aby se banky orientovaly na skrytá rizika. Samotný požadavek na zvýšení účetní hodnoty vlastního jmění tak neznamená, že vzroste i jeho skutečná hodnota a její poměr relativně k podstupovanému riziku.
Admati a Hellwig berou při analýze nákladu financování bank a jejich kapitálové struktury v úvahu pouze dvě výhody dluhového financování. První z nich je daňová uznatelnost úrokových nákladů a druhou vládní garance, které ve svém důsledku snižují náklad dluhu i depozit. Podle obou ekonomů by bylo přínosné, pokud by byly oba tyto faktory eliminovány. Různé modely optimální kapitálové struktury ale ukazují, že pokud bychom banky nutili ke zvýšení vlastního jmění, snížilo by to jejich ochotu poskytovat nové úvěry. Řada studií tvrdí, že pokud mají banky navýšit poměr vlastního jmění k úvěrům, učiní tak snížením objemu úvěrů. Například ve Velké Británii došlo podle jedné z nových studií k tomu, že na každý procentní bod požadovaného zvýšení poměru vlastního jmění k aktivům klesla nabídka úvěrů pro domácí nefinanční firmy asi o 7 %. A nejde o jednorázový náklad, protože banky budou mít dlouhodobě vyšší náklad financování. To se projeví na dlouhodobé nabídce úvěrů.
Většina ekonomů by ale i přes zmíněný dopad na úvěry souhlasila s tím, že banky by měly přikročit ke znatelnému navýšení poměru vlastního jmění k aktivům. Admati a Hellwig navrhují zvýšení na 25 %. Tvrdí, že banky takový poměr udržovaly v dobách, kdy neexistovala záchranná síť poskytovaná vládou. Ignorují ale to, že mezi dnešními a tehdejšími bankami existují rozdíly. Jedním z nejstabilnějších bankovních systémů současnosti je dnes systém kanadský a ten má relativně nízký poměr vlastního jmění. Tamní banky mají poměrně diverzifikovaná portfolia a pomáhá jim řada dalších faktorů, které snižují riziko aktiv. V Americe se poměr vlastního jmění časem výrazně měnil, relevantním poměrem byl ale vždy poměr vlastního jmění k riziku, ne poměr k aktivům sám o sobě. Podle mého názoru to implikuje, že banky by měly tento poměr zvednout asi na 10 %. K tomu by se měla přidat řada dalších nástrojů, včetně tzv. CoCo, tedy dluhu, který je v případě daného tržního vývoje konvertován na vlastní jmění.
Autorem je Charles W. Calomiris, profesor financí na Columbia University a člen výzkumu MMF.
Zdroj: VOX