Na úsvitu nového roku je svět vprostřed několika obřích transformací. Radikálními, souběžnými proměnami procházejí vzorce hospodářského růstu, geopolitická krajina, sociální smlouva stmelující lidi i ekosystém naší planety, což vyvolává nervozitu a na mnoha místech nepokoje.
Z ekonomického pohledu vstupujeme do éry nižších očekávání a vyšší nejistoty. Svět bude muset žít s nižší mírou růstu. Pro porozumění důsledkům této skutečnosti se zamysleme nad následujícím: kdyby globální ekonomika v předvídatelné budoucnosti rostla předkrizovým tempem (přes 5 % ročně), její velikost by se zdvojnásobila za necelých 15 let; při 3% růstu bude ke zdvojnásobení světového HDP zapotřebí asi 25 let.
To značně ovlivňuje rychlost tvorby bohatství, což má dalekosáhlé důsledky na očekávání. Ke své škodě přehlížíme sílu vlivu složeného růstu.
Co se týče nejistoty, čtyři největší ekonomiky světa v současnosti procházejí zásadními změnami. USA se v rozštěpeném politickém prostředí usilovně snaží podpořit růst. Čína se posouvá od růstového modelu založeného na investicích a exportu k modelu poháněnému vnitřní poptávkou. Evropa vede zápas za zachování jednoty své společné měny a přitom řeší množství spletitých institucionálních potíží. Konečně Japonsko se ráznými a nekonvenčními měnovými politikami snaží vzepřít dvěma desetiletím deflace.
Formulace a výsledek komplexních a delikátních politických rozhodnutí přináší každé ekonomice mnoho „neznámých“ a vzájemná globální závislost ještě zvyšuje riziko velkých nezamýšlených následků. Například politika kvantitativního uvolňování (QE) Federálního rezervního systému USA má výrazný vliv na měny ostatních zemí a na kapitálové toky z rozvíjejících se trhů a na ně.
Při spuštění bylo QE nejméně chybnou z dostupných politik a předešlo katastrofické globální depresi. Jeho negativa jsou teď už ale zřejmá a jeho redukce by v roce 2014 mohla rozdmýchat další nejistotu.
Politika QE uskutečňovaná Fedem a její obdoby jinde zapříčinily dramatickou expanzi bilancí předních centrálních bank (z 5-6 bilionů dolarů před krizí na téměř 20 bilionů dolarů dnes), což u finančních trhů vytvořilo závislost na levných penězích. To dále vedlo ke globální honbě za výnosy, umělé inflaci cen aktiv a pokřivené alokaci kapitálu.
Čím déle tedy QE trvá, tím větší budou kolaterální škody v reálné ekonomice. V současnosti panuje obava, že až Fed přistoupí k zužování QE a na globálních trzích začne vysychat dolarová likvidita, na povrch opět vyjdou strukturální problémy a nevyváženosti. Vždyť reformy na podporu konkurenční schopnosti v mnoha vyspělých ekonomikách stále nejsou ani zdaleka dokončené, zatímco poměr celkového veřejného a soukromého dluhu těchto zemí vůči HDP v současnosti převyšuje předkrizovou hladinu o třicet a víc procent.
Tento zdroj nejistoty přichází zároveň se slábnoucí výkonností v mnoha rozvíjejících se zemích. V roce 2007 se očekávalo, že rozvíjející se trhy růstem výrazně překonají vyspělé ekonomiky, než se sblíží. Dnes vyspělé ekonomiky přispívají ke globálnímu růstu HDP víc než rozvíjející se země, kde má růst podle odhadů v nadcházejících letech dosáhnout průměrně 4 %.
V zemích s vysokými příjmy se hospodářské poměry pomalu zlepšují, ale ještě roky může přetrvávat řada tlaků, které je srážejí. Hospodářství USA například stále vězí v podprůměrném oživení: inflace je příliš nízká a nezaměstnanost příliš vysoká. Oficiální údaje jsou často lepší, než se očekává, což ukazuje, jak odolná, adaptivní a inovativní je americká ekonomika, ale není pravděpodobné, že by se vrátily předkrizové vzorce spotřebitelských výdajů a růstu.
Projevy zlepšení v eurozóně jsou reálné, ale chatrné. Dobrou zprávou je, že se podařilo předejít katastrofě předpovídané mnoha učenci a recese se blíží ke konci. Jenže zlepšení neznamená oživení: dosažení robustního růstu potřebného ke snížení vysoké nezaměstnanosti, stlačení poměru dluhu vůči HDP a zlepšení fiskálního výhledu zůstává v nedohlednu. Největším rizikem pro eurozónu není v dohledné době neřízený odchod některých zemí, ale spíš vleklé období stagnujícího růstu a vysoké nezaměstnanosti.
Zároveň dost možná přetrvá zpomalení rozvíjejících se trhů, zejména v největších ekonomikách. V posledních 15 letech země BRIC (Brazílie, Rusko, Indie a Čína) dosáhly pozoruhodného pokroku, ale tamní reformy – včetně nových bankovních regulací a měnových režimů – patřily k těm nejméně náročným na realizaci.
Pro dlouhodobý růst jsou ale nezbytné takzvané reformy druhé generace, které jsou svou povahou strukturálnější, avšak ty je těžší realizovat. Odstraňování subvencí, reformy trhu práce a soudnictví a účinná protikorupční opatření mají silný politický náboj a často je blokují mocné zájmové skupiny.
Ke globálnímu zpomalení dochází na pozadí rostoucí ekonomické nerovnosti, vlivem klesajícího podílu pracujících na národním důchodu – jedná se o celosvětový jev, který plyne z globalizace a technického pokroku a představuje závažnou výzvu pro tvůrce politik. Systémy, které rozmnožují nerovnost nebo její vzestup nedokážou zastavit, si v sobě nesou zárodek své vlastní destrukce. Ve vzájemně propojeném světě však neexistuje žádné samozřejmé řešení, poněvadž vysoká mobilita kapitálu vyvolává globální daňovou rivalitu.
Rychlejší růst HDP zatím reálné příjmy neposílil ani v zemích se silnějším výkonem, jako jsou USA či Velká Británie. Například v USA mediánní příjem domácností od počátku oživení klesl o víc než 5 %. Obecněji nižší růst vyvolává lidové protesty a sociální neklid, zejména v zemích, které svižně rostly (kupříkladu v Brazílii, Turecku a Jižní Africe), vzhledem k vlivu rostoucích životních úrovní na očekávání.
V takto změněném společenském a politickém kontextu je klíčové oživit kvalitní hospodářský růst. Odkud jej ale vzít? Technický pokrok je sice zřetelnou, ale velmi nejistou možností. Motorem dalšího růstu by se mohla stát řada přelomových technologií (například vyspělá robotika, genomika příští generace, akumulace energie, obnovitelná energie, třírozměrný tisk), ale jejich plného potenciálu bude možné využít až ve vzdálené budoucnosti.
Jelikož většina vlád naráží na fiskální mantinely, jejich činitelé se zdráhají uvažovat o projektech, které by mohly zvýšit veřejný dluh. Na dosah ruky jsou ale sladké plody – produktivní investice, které by podpořily dlouhodobý růst, takže by se samy zaplatily. Zaměření pozornosti na čtyři oblasti, konkrétně infrastrukturu, vzdělávání, zelenou energii a udržitelné zemědělství, by mohlo mít vysoké hospodářské a společenské přínosy.
V posledku však cesta k vytrvalému růstu vyžaduje nejen nové politiky, ale i nový způsob uvažování. Naše společnosti musí posílit svou podnikavost, zaměřit se silněji na genderovou rovnost a opřít se víc o sociální inkluzi. Jiný způsob jak globální ekonomiku vrátit na cestu silného a vytrvalého růstu prostě neexistuje.
Klaus Schwab je zakladatelem a výkonným předsedou Světového ekonomického fóra.
Copyright: Project Syndicate, 2014.