Mario Draghi poskytl velice zajímavý rozhovor pro Der Spiegel. Byl jsem překvapen tím, jak agresivně reagoval na každou otázku týkající se toho, jak Němci hodnotí současnou politiku ECB. Líbila se mi jeho otevřenost a jasnost, s jakou se vyjadřoval k tomu, že německé obavy z rostoucí inflace v eurozóně se ukázaly jako mylné. Jedna z jeho odpovědí zněla následovně:
„Obavy některých částí německé veřejnosti se nepotvrdily. Je těžké najít něco, z čeho jsme ještě nebyli obviněni. Když jsme před dvěma lety poskytli bankám dodatečnou likviditu, říkalo se, že přijde vysoká inflace. Nic takového se nestalo. Když jsem hovořil v Londýně, slyšel jsem obvinění z toho, že jsem porušil mandát ECB. Od začátku jsme ale jasně říkali, že se pohybujeme pouze v rámci tohoto mandátu. Pokaždé se však ozvalo, proboha, ten Ital Německo zničí. Šířil se perverzní strach z toho, že vše půjde špatným směrem, došlo ale k opaku: Inflace leží nízko a nejistota klesla.“
Novinář touto odpovědí samozřejmě přesvědčen nebyl a dál se ptal na potenciální škody, které by politika ECB mohla Německu způsobit. Otázky se týkaly i nízkých sazeb, které poškozují německé střadatele: „V Německu je politika ECB nepopulární proto, že stlačila sazby dolů a ty nekompenzují ani růst cen. Jinak řečeno, nyní spoří už jen blázni.“ Tato otázka odráží tazatelovo slabé porozumění základním ekonomickým principům. Pokud spoří jen blázni, pak podle dat množství bláznů v posledních letech dramaticky vzrostlo. Sazby totiž leží nízko proto, že úspory jsou vysoko (a investice nízko). Ne naopak.
Další otázka zněla následovně: „Lidé vidí, že příjmy z jejich životního pojištění rok od roku klesají z důvodu nízkých sazeb. Pravda je taková, že střadatelé platí za záchranu eura.“ Přesně řečeno ale dochází k tomu, že střadatelé platí cenu za strach a dlouhodobou krizi. Kvůli nim došlo ke snížení výdajů a tím i rovnovážné (reálné) sazby. Nejvíce je tento efekt cítit právě v zemích, které jsou považovány za bezpečné, tedy i v Německu.
Draghi dobře zodpověděl i tyto otázky, nebyl ale už tak agresivní jako v případě problému inflace. Možná, že by se centrální bankéři měli otevřeněji vyjadřovat k tomu, že jejich vliv na sazby je omezený. Lidé totiž mylně předpokládají, že nominální i reálné sazby na všech úrovních rizika a časového profilu stanoví centrální banky.
Autorem je profesor ekonomie na INSEAD Antonio Fatás.
(Zdroj: Blog Antonia Fatáse)