Pro některé milovníky zlata není lehké to pochopit, ale pokud některá země dováží velké množství zlata, nemusí to být známkou její prosperity. Ve skutečnosti to může poukazovat na přicházející problémy. Bohaté a prosperující země zlato nepotřebují (a ani velký objem měnových rezerv). Nemusí jimi zajišťovat stabilitu své měny, protože jsou silné, produktivní, schopné. Jejich měny jsou stabilní, ale ne proto, že by byly vzácné nebo by jich byl nedostatek. Důvodem je prostě to, že to jsou měny dobře spravované.
I kdybychom se drželi logiky milovníků zlata a věřili tomu, že „tištění peněz“ je to samé jako ničení jejich hodnoty, bude velký import zlata známkou snahy o posílení měny. Jinak řečeno, bude snahou o posílení něčeho, co by jinak bylo samo o sobě slabé. Když pak hovoříme o nákupech zlata ze strany Číny, nesmíme zapomínat, že ani zdaleka není jasné, že tyto nákupy provádí centrální banka PBOC. To je důležité, protože nákupy ze strany centrální banky jsou značně odlišné od nákupů prováděných soukromými subjekty. Ty mají smysl ve chvíli, kdy oficiální peníze nemají dostatečnou podporu ze strany státu a je pravděpodobné, že si neudrží svou stabilitu.
V případě Číny by nákupy zlata ze strany státu mohly být motivovány jeho snahou o zajištění měny něčím jiným, než jsou devizové rezervy. Šlo by vlastně o krok k větší ekonomické autonomii. Nyní je čínská měna zajištěna dolary stejně jako samotnou čínskou ekonomikou. To je důvod, proč byla PBOC v minulých letech schopna pumpovat do ekonomiky peníze bez toho, aby docházelo k inflačním tlakům. Domácí měna je totiž ukotvena za pomoci dolarových rezerv. Můžeme o tom také přemýšlet jako o obrovském ETF, který vlastní americké vládní dluhopisy a díky němuž mohou Číňané svou měnou víceméně kopírovat dolar. PBOC tak není moc nadšená pro záměnu dolarových aktiv za zlato. Výjimkou by byl případ, kdy by zlatem jištěný čínský jüan byl stejně stabilní jako měna jištěná devizovými rezervami. Uvedený popis ukazuje, jak v základu funguje systém devizových rezerv či systém dolarových rezerv. Umožňuje slabší ekonomice, aby si půjčila stabilitu od silnější měny.
Freya Beamish z Lombard Street Research navíc tvrdí, že kdyby se Čína skutečně snažila o nahrazení dolarových rezerv zlatem, dosavadní nákupy by k tomu ani zdaleka nestačily. Tvrdí, že i kdyby všechny produkce a dovozy zlata šly do rozvahy PBOC, tvořilo by zlato stále méně než 6 % devizových rezerv. Na druhou stranu je ale možné, že masivní příliv zlata do země je krokem směrem k internacionalizaci čínské měny a snahou o únik z dominance dolaru. Pravděpodobně ale nepůjde o klíčový motiv. Mnohem pravděpodobnější je, že nákupy provádí soukromý sektor. Ten se obává okamžiku, kdy se PBOC rozhodne zavést flexibilní kurz a měna ztratí část své kupní síly. To by vysvětlovalo i čínskou posedlost dalšími alternativami typu bitcoin.
Můžeme tak říci, že obrovská chuť Číny po zlatě je jasným signálem nedůvěry v čínské závazky a v domácí měnu. Její kurz je nyní podle řady názoru nadhodnocený. Čína navíc představuje epicentrum nadměrných úspor světové ekonomiky. Takže je velmi těžké vysvětlit vysoké nominální i reálné sazby jinak než tím, že likvidita se snaží dostat ze systému pryč. Není náhodou, že dovozy zlata z Hong Kongu se zvedly v roce 2011. Tedy v době, kdy se poprvé začalo hovořit o tom, že čínský jüan je nadhodnocený. Čína nyní pravděpodobně není schopna růst bez dalšího zvyšování dluhu, a to skončí depreciací kurzu, krizí nebo obojím. Zlato je přirozeným zajištěním proti oběma scénářům. Indie si už prošla bolestivou lekcí, která ji naučila, jakou škodu nadělá hromadění zlata namísto toho, aby bylo bohatství domácností směrováno k výdajům za zboží a služby.
Autorkou je Izabella Kaminska.
(Zdroj: FTAlphaville)