Je jasné, že digitální technologie mají velký dopad na kreativní umělce. Názory ohledně toho, jak tento dopad konkrétně vypadá, se ale pozoruhodně liší. Jeden tvrdí, že v současné době lze umělecká díla velmi levně množit, což vede k tomu, že i malé rozdíly v talentu mohou způsobit obrovské rozdíly ve výši odměn. Tato teorie bývá označována jako „vítěz bere vše“. Proti ní stojí argument tvrdící, že informační revoluce umožňuje vydělávat i těm, kteří jsou zajímaví pouze pro úzký výsek trhu. Pak bychom vstupovali do zlatého věku, kde každý talent pokvete.
Já sám spíše věřím první teorii, ale každý ekonom má v sobě trochu romantika. A ten by byl rád, kdyby byla relevantní teorie druhá. Ta totiž představuje vítězství pro ty, kterým štěstí dosud úplně nepřálo. Moji dva nejmladší synové tvoří dvě třetiny skupiny Nepotist, která se pohybuje na hyperkonkurenční nezávislé scéně v New York City. Byl bych rád, kdyby uspěli, ale důkazy podporují teorii vítěze, který bere vše. Jejich šance jsou tudíž mizivé.
Britský ekonom Alfred Marshall byl mezi prvními, kteří popsali, jak pokroky v dopravě umožňují těm nejlepším výrobcům rozšířit pole své působnosti. Například výroba klavírů probíhala ve velkém počtu firem, protože náklady na jejich přepravu byly velmi vysoké. S rozvojem železnice a dalších způsobů přepravy ale její náklad prudce klesl a produkce se koncentrovala. Dnes ve světě zbývá jen několik výrobců klavírů, zůstali ti, kteří měli nějakou konkurenční výhodu.
Marshallovy myšlenky mě vedou k názoru, že dnešní superhvězdy dominují trhům více než kdy předtím. Podobným způsobem je možné vysvětlit růst příjmové nerovnosti, ke kterému dochází od 60. let. V řadě odvětví jsou inovativní podniky díky technologiím schopny dosáhnout tam, kam by se jinak nedostaly. Místní účetní jsou nahrazováni účetními programy, vytlačuje kamenné obchody a nyní je dokonce možné, že HD vysílání představení v Metropolitní opeře nahradí místní operní scény.
Dochází i k tomu, že digitální technologie zajišťují ekonomickou životaschopnost knihám, hudbě, filmům a dalším produktům i při mnohem menší velikosti trhu, než bylo dříve běžné. Zdá se však, že efekt „vítěze, který bere vše“, je stále dominantní. Co je důvodem? Možná, že neustále spěchající lidé nejsou ochotni probírat se velkým množstvím možností a zaměřují se pouze na ty nejznámější. Spotřebitelé jsou také lépe informovaní a zjišťují, že zdaleka ne vždy platí, že popularita znamená nevalnou kvalitu. Dokazují to třeba Beatles. Rostoucí podíl hvězd na trhu pak nevyvrací to, že lidé dnes mají velký prostor pro kreativitu. Naopak, nikdy neměli takový prostor pro ukázku svého talentu jako dnes. A pokud dnes vznikne něco nového a skutečně kvalitního, je mnohem pravděpodobnější, že to lidé objeví.
Autorem je profesor ekonomie na Cornell University Robert H. Frank.
(Zdroj: NYTimes)