Vedle všech svých ostatních problémů není Ukrajina schopna splácet dluhy věřitelům. Země potřebuje více peněz, seriózní reformy a nový harmonogram splácení dluhu. I nejlépe míněnou snahu Mezinárodního měnového fondu, Spojených států a Evropské unie o dosažení tohoto cíle však budou mařit investiční dohody, které samy vyvíjejí tlak na Ukrajinu a mnohé další rozvíjející se ekonomiky. Ukrajina by tak nakonec mohla čelit sérii složitých a nákladných právních sporů.
Mazaní advokáti věřitelů v posledních letech tvrdí, že investiční dohody poskytují držitelům dluhopisů stejná práva jako přímým zahraničním investorům, a propašovávají případy suverénních dluhů k mezinárodním arbitrážním řízením, kdykoliv objeví investiční dohodu obsahující široce pojaté a nekonkrétně formulované definice. Nedávné zkušenosti Argentiny, Řecka a Kypru dokládají, jaký „zpětný ráz“ může vyvolat restrukturalizace suverénního dluhu.
Prvním takovým případem byl spor Abaclat a další versus Argentinská republika, který vypukl v roce 2008. Tisíce italských držitelů dluhopisů odmítly argentinský návrh na restrukturalizaci dluhu, když úspěšně tvrdily, že investiční dohoda mezi Itálií a Argentinou jim dává právo žádat o odškodnění prostřednictvím arbitráže mezi investory a státem.
Vyřešení suverénní dluhové krize vyžaduje kolektivní dohodu na straně věřitelů, které lze dosáhnout pouze díky motivaci jednotlivých investorů pokusit se získat alespoň část peněz. Proto jsou investiční dohody, které ponechávají prostor k odmítnutí, kontraproduktivní.
V národních právních systémech se mechanismus bankrotu používá k organizování věřitelů. Na mezinárodní úrovni však žádný podobný mechanismus neexistuje. MMF jeden navrhla v roce 2002, avšak kvůli soustředěnému lobbingu investorů byl tento plán zamítnut a místo toho došlo k dohodě o používání klauzulí o společném postupu (CAC) v dluhových smlouvách.
Například Euroskupina deklarovala, že všechny suverénní dluhopisy států eurozóny vydané po 1. lednu 2013 by měly obsahovat CAC , které učiní vládní návrh na restrukturalizaci dluhu právě závazným pro všechny držitele dluhopisů, jestliže většina držitelů takovou dohodu schválí. Pokud tyto klauzule fungují, urychlují restrukturalizaci dluhu.
V případě Řecka byly CAC se zpětnou platností vloženy do všech řeckých dluhů. To umožnilo rychlejší a spořádanější restrukturalizaci, než jaká by jinak byla možná. Takzvaná „trojka“ – MMF, Evropská centrální banka a Evropská komise – podněcovala řeckou vládu, aby klauzule o společném postupu do smluv vložila. Přesto je dnes právě tento manévr napadán u mezinárodní arbitráže jako vyvlastňování.
Totéž by mohlo snadno potkat Ukrajinu, která ratifikovala více než 50 investičních dohod. Jejich příslušné doložky se podobají doložkám v řeckých investičních dohodách – často jsou přímo totožné – a zakotvují v nich široké nekonkrétní definice investic, které nevylučují suverénní dluh. Mnohé z těchto smluv navíc poskytují investorům přímý přístup k arbitráži.
Co lze tedy dělat? Za prvé mohou země, které mají s Ukrajinou podepsané investiční dohody, připojit k těmto dohodám dodatky, v nichž výslovně uvedou, že na suverénní dluh se daná dohoda nevztahuje. Nová jednání o více než padesáti dohodách by byla těžkopádná, avšak Ukrajině by přineslo nesmírný prospěch, kdyby znovu projednala alespoň jednu: investiční dohodu mezi USA a Ukrajinou.
Podle některých odhadů více než 20% ukrajinského státního dluhu nedávno koupil jediný americký investiční fond Franklin Templeton Investments, který se specializuje na dlužníky v nesnázích. Než tedy nastane „zpětný ráz“, udělali by politici dobře, kdyby se řídili pádným precedentem pro vyčlenění suverénního dluhu z investiční dohody s USA.
Ačkoliv americké investiční dohody jsou ve většině témat jednotné, v případě suverénních dluhů zaujímají USA pozoruhodně různorodé přístupy. Kapitola 11 Severoamerické dohody o volném obchodu výslovně suverénní dluhy vyčleňuje. Stejně tak Bilaterální investiční dohoda mezi USA a Uruguayí a Dohoda o podpoře obchodu mezi USA a Peru obsahují dodatky, které suverénní dluh v podstatě vyřazují.
Pro americké politiky je rozhodnutí připojit ke smlouvě dodatek vyčleňující suverénní dluh obtížným rozhodnutím. Na jedné straně jsou americké investiční dohody koncipovány tak, aby zajišťovaly nejsilnější možnou ochranu amerických investorů v zahraničí. Odstranění ochrany investic – navíc v období nestability a nejistých vlastnických práv – je z hlediska těchto dohod neetické.
Vzhledem k politickým a bezpečnostním imperativům vyplývajícím z krize na Ukrajině je však alternativa ještě horší. Nedělat nic znamená umožnit americkým investičním fondům, aby uplatňovaly nárok na obrovské odškodnění – pravděpodobně v řádu miliard dolarů – na budoucí ukrajinské administrativě, která bude mít i v nejlepším představitelném případě slabou domácí politickou podporu a bude se muset vyrovnat s nepopulárním úsporným programem a harmonogramem splácení půjček. Takový výsledek by byl něčím horším než pouhou noční můrou z hlediska vztahů s veřejností; vzhledem k blízkosti Ruska by mohl uspíšit geostrategickou katastrofu.
V ideálním případě by měl svět dobře fungující mezinárodní mechanismus restrukturalizace suverénních dluhopisů. K tomu máme daleko. Než se však kamery obrátí z Ukrajiny jinam, mohou se vedoucí představitelé země postarat o to, aby budoucí administrativa nemusela čelit žalobám jednotlivých držitelů dluhopisů v mezinárodních arbitrážních řízeních.
USA a západní Evropa mají převládající strategický zájem zacelit tuto mezeru v mezinárodní finanční architektuře a zabránit vlastním soukromým investičním fondům, aby agresivně vymáhaly na budoucí ukrajinské administrativě odškodnění. Při jiném postupu hrozí mnohem více než jen finanční ztráty.
Ngaire Woodsová je děkankou Blavatnikovy školy státní správy a ředitelkou Programu globálního ekonomického řízení při Oxfordské univerzitě. Taylor St. John je vedoucím výzkumným pracovníkem Programu globálního ekonomickou řízení při Oxfordské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2014.