Jen málokterou světovou ekonomiku obestírá podobně temný plášť nejasností, jako je tomu v případě Kuby. Největší ostrovní stát Karibiku se zhruba 11,5. mil. obyvatel budí na geopolitické scéně možná větší emoce, než by se u podobně malé země očekávalo. „Zasloužili“ se o to silně kontroverzní osobnosti, které se nesmazatelným rukopisem vepsali do kubánských dějin. Ať už to byl marxistický revolucionář a generál kubánských jednotek partizánského odboje Ernesto Rafael Guevara, známý spíše jako Che Guevara, tak především pak vůdce protivládních odbojů a budoucí prezident Fidel Castro společným úsilím dosáhli politického převratu, který navždy změnil politické a ekonomické směřování Kuby.
Jedna z posledních totalitních zemí se nezměnila ani po Fidelově odstoupení z prezidentského křesla v roce 2011. Štafetu převzal jeho bratr Raúl a nadále tak panuje „castrovský režim“. Co to hospodářsky vlastně znamená?
Hospodářský růst dle dat tradingeconomics dosáhl v roce 2013 tempa 2,4 %. Ač by Kuba, proslulá rumem a prvotřídními doutníky, mohla být všeobecné vnímána jako země závislá na exportu, dostupná data (obvykle bohužel poněkud zastaralá) mluví opačně. Její export v roce 2011 dosáhl pouze 20 % HDP, což je o 10 % méně, než je světový průměr. A to navzdory skutečnosti, že Kubě patří 6. pozice mezi největšími vývozci opracovaných kamínků niklu nebo třeba 12. místo mezi světovými exportéry cukru. Z pohledu mezinárodního obchodu je tak pro Kubu daleko důležitější otázka importů. Především pak ropy, za kterou ročně utratí 420 mil. USD. Přibližně 60 % dodávek míří ze spřízněné Venezuely.
A právě venezuelská nestabilní situace (více čtěte zde) přidělává vrásky na čele kubánské vládní garnituře. V případě, že by došlo k výpadku ropných dodávek (kromě oficiálního obchodu, také jistá forma barteru, kdy Kuba posílá do Venezuely kvalifikované doktory), ekonomika by dle bývalého člena kubánské centrální banky Pavela Vidala prošla ostrou kontrakcí: „Kuba je závislá na venezuelské politické situaci. A ta je nyní nepředvídatelná.“ Vidal odhaduje, že v by se případná kontrakce projevila poklesem HDP v rozsahu 4,4 – 7 %.
Pro kubánskou ekonomiku by potíže způsobené výpadkem hlavního obchodního partnera nebyly žádnou novotou. Rozpad sovětského svazu v 90. letech již jednou poslal hospodářství země do recese, když HDP v důsledku omezení ekonomické spolupráce s východním partnerem kleslo o 35 %! Je však potřeba zdůraznit, že tehdejší ekonomika byla přece jen výrazně odlišná od té současné…
Asi nepřekvapí, že pro rok 2011 zaujala Kuba druhé místo v žebříčku zemí s největším podílem vládních výdajů vůči HDP. Možná však zaskočí míra rozvážnosti, s jakou vláda volila podporované sektory. Světová banka uvádí, že kubánská vláda v roce 2010 investovala prostředky v celkovém rozsahu 13 % HDP do vzdělání. To je pro srovnání třikrát více než ve stejném roce proudilu ze státní pokladny do vzdělání v České republice. Dalších 10% směřovala Kuba do zdravotnictví, což je hodnota na stejné úrovni jako je světový průměr (ČR investovala kolem 7 %). Horší data nevykazuje ani další složka HDP spotřeba. Ta na Kubě dlouhodobě dosahuje zhruba 50 % HDP, a zaostává tedy za světovým průměrem na úrovni 60 %.
Co říct k celkovému hodnocení. Prvně je potřeba přiznat, že dostupné údaje o kubánské ekonomice jsou pro vynesení jednoznačného závěru nedostatečné. Přesto jsou minulé roky smítkem naděje na změnu hospodářského kurzu této překrásné země.
Ano, data jsou zastaralá a nynější realita je možná diametrálně odlišná. Ano, stále je 80 % zaměstnanosti tvořeno státem. A ano, politická nevyzpytatelnost Kuby nadále přetrvává. Přesto se ukazuje, že se Kuba i přes svou socialistickou tvář, snaží poučit a přiblížit se spíše čínskému modelu, jehož součástí je i fungující tržní prostředí. Že to myslí skutečně vážně, dokazuje prohlášení ministra zahraničního obchodu Rodriga Malmierca, který tento představil svou vizi nového investičního zákona. Jeho cílem je pomyslné otevření hranic pro zahraniční kapitál a případné investice. Jedná se o další malý krůček na cestě k ekonomické transformaci. Na jejím konci by mohl být vznik formy sociálně-tržního hospodářství s politicky korektní tváří. V případě, že by se to podařilo, mohla by Kuba odemknout doposud zapečetěné dveře k americké spolupráci. Za pár let by se tak na klan Castrů mohlo vzpomínat nejen jako na kontroverzní tvůrce „castrovského totalitního režimu“, ale také jako na revolucionáře, kteří zbořili svůj vlastní (nefunkční) model.
(Zdroje: tradingeconomics,worldbank,atlas.media,cnbc,investopedia)