Investoři jsou nyní ohledně budoucího vývoje v eurozóně mimořádně optimističtí. Ukazuje na to vývoj výnosů vládních dluhopisů, rizikových prémií a tok kapitálu. Je ale krize v eurozóně skutečně věcí minulosti? Naopak. Podle názoru analytiků z Natixis se vrátí a důvody jsou následující:
Na prvním místě je velikost vládního dluhu v řadě zemí. Tento dluh je udržitelný pouze v případě, že se sazby budou držet na velmi nízkých úrovních. Někdy v budoucnu přijde inflační šok, například kvůli růstu cen komodit. Může to být i vzdálená budoucnost, ale to nic nemění na tom, že následný růst sazeb posune vývoj veřejného dluhu na neudržitelnou trajektorii. To znamená, že se opět objeví dluhová krize a krize celé eurozóny.
Druhým důvodem je nesourodost jednotlivých členských zemí eurozóny. Rozdíly mezi nimi v důsledku předchozí krize vzrostly. U států, ve kterých probíhá deindustrializace, se daří udržet vnější rovnováhu jen omezením životního standardu. Dochází tedy k prohlubování příjmové nerovnosti mezi jednotlivými členskými zeměmi. Ta se dostane až do neudržitelné výše, což povede k politické krizi v eurozóně.
Ekonomická a monetární unie může vést k optimalizaci alokace produkčních faktorů a tím zlepšovat bohatství unie jako celku. Zároveň ale může docházet k úpadku regionů, které nemají optimální podmínky pro výrobu. Bez federálních transferů, které by tuto nevýhodu korigovaly, v nich dojde ke zmíněnému poklesu životního standardu. Pro nejvíce postižené země by to znamenalo neustálý propad do chudoby.
Překvapivé by nemělo být ani to, jak slabého růstu dosáhla eurozóna v prvním čtvrtletí tohoto roku. Neměli bychom totiž zapomínat, že tu je řada faktorů, které oživení brzdí. Mezi ně patří pokračující oddlužení soukromého sektoru, nejistota, která omezuje výdaje firem, příliš silné euro, dlouhodobé reálné sazby, které jsou stále vyšší než tempo růstu, pomalý růst reálných mezd, stagnace globálního obchodu a průmyslu a nízký růst produktivity.
Srovnání této situace s americkou ekonomikou ukazuje, že dolar je relativně slabý, reálné sazby jsou nižší než tempo růstu, výdaje firem nabírají na dynamice, výrobní sektor prochází oživením a to samé platí o růstu produktivity. Eurozóna jako celek může růst rychleji jen v případě, že se objeví nějaký tahoun růstu. Najít ho je ale těžké zejména s ohledem na utaženou fiskální a monetární politiku a utlumený růst produktivity.
Zdroj: Natixis