Hledat v komentářích
Investiční doporučení
Výsledky společností - ČR
Výsledky společností - Svět
IPO, M&A
Týdenní přehledy
 

Detail - články
Rozčarování Evropy

Rozčarování Evropy

9.6.2014 15:18

Nedávným volbám do Evropského parlamentu vévodila deziluze a zoufalství. Pouhých 43 % Evropanů se obtěžovalo volit – a mnozí zběhli od zavedených stran, často k extremistům orientovaným proti EU. Navíc oficiální výsledky rozsah všeobecné nespokojenosti podhodnocují; mnozí z těch, kdo dali hlas tradičním stranám, volili zdráhavě, z nouze, faute de mieux.

Toto politické zemětřesení má řadu příčin, ale těmi největšími jsou přetrvávající mizérie snížených životních úrovní, dvouciferné míry nezaměstnanosti a potemnělé naděje do budoucna. Valící se krize Evropy rozcupovala důvěru ve schopnosti a pohnutky tvůrců politik, kteří jí nedokázali předejít, stále se jim nedaří ji vyřešit a finančně sanovali banky a jejich věřitele a přitom způsobili bolest voličům (sobě však nikoliv).

Krize trvá tak dlouho, že už se jako neuspokojivá začala jevit většina vládních stran (a technokratů). V eurozóně byly postupně vlády všech barev hrubě dotlačeny k zavedení chybných a nespravedlivých politik, jež požaduje německá vláda a prosazuje Evropská komise. Německá kancléřka Angela Merkelová sice označuje vzestup podpory extremistů za „hodný politování,“ leč podstatnou zodpovědnost za něj nese právě její vláda – a obecněji orgány EU.

Začněme Řeckem. Merkelová společně s Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou vyhrožovaly Řekům, že je zbaví možnosti užívat svou vlastní měnu, euro, nepřijme-li tamní vláda represivní podmínky. Řekové byli nuceni akceptovat brutální úsporná opatření, aby dál konali dluhovou službu u neúnosného dluhového břemene, čímž omezili ztráty francouzských a německých bank a daňových poplatníků eurozóny, jejichž půjčky Řecku posloužily k záchraně těchto bank.

V důsledku toho Řecko utrpělo horší propad než Německo ve 30. letech 20. století. Je skutečně s podivem, že se všeobecná podpora vládních stran, které ustoupily tomuto diktátu, propadla ze 69 % při volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 na 31 % v roce 2014, že nejvíc hlasů připadlo krajně levicové koalici požadující dluhovou spravedlnost nebo že na třetím místě skončila neonacistická strana Zlatý úsvit?

V Irsku, Portugalsku a Španělsku se problematické půjčky německých a francouzských bank v letech bublin neposkytovaly v prvé řadě vládě, ale tamním bankám. I tady ovšem osa Berlín-Brusel-Frankfurt vydírala místní daňové poplatníky, aby zaplatili za chyby zahraničních bank – Irsku za nedobytné dluhy bank předložila účet ve výši 64 miliard eur, zhruba 14 tisíc eur na osobu – a zároveň zavedli rozsáhlé úspory.

Podpora povolných stran politického establishmentu se adekvátně zhroutila – ve Španělsku z 81 % v roce 2009 na 49 % letos. Vzpomínky na fašistickou diktaturu naštěstí zřejmě očkovaly Španělsko a Portugalsko proti krajně pravicovému viru, leč hlasy sbírali regionalisté a levicové strany brojící proti fiskální přísnosti. V Irsku výsledkům voleb vévodili nezávislí.

Mylná představa, že daňoví poplatníci na severu Evropy sanují ty na jihu, vyvolala zase vzdor ve Finsku, kde 13 % hlasů získali krajně pravicoví Finové, a v Německu, kde nová Alternativa pro Německo, brojící proti euru, získala 7 %.

Na podnět Merkelové a za spoluviny ECB, která čekala až do července 2012, než začala hasit paniku na trzích s dluhopisy, již zažehly omyly tvůrců politik eurozóny, Komise také prosadila úsporná opatření na úrovni eurozóny. Ta podle vlastního modelu Komise způsobila v letech 2011-13 kumulativní ztrátu ve výši téměř 10 % HDP. Uvržením Itálie do hluboké recese (z níž se doposud nezotavila) úspory potopily širokou koalici premiéra Maria Montiho a posílily Hnutí pěti hvězd Beppeho Grilla, které vystupuje proti zavedeným stranám a proti euru a ve volbách do Evropského parlamentu skončilo druhé.

Merkelová také požadovala nedemokratickou fiskální svěrací kazajku EU, kterou Komise náležitě uplatňuje. Když voliči odpískají jednu vládu, fiskální ranař EU Olli Rehn okamžitě trvá na tom, že nová vláda se musí držet neúspěšných politik své předchůdkyně, takže EU ztrácí mezi voliči přízeň a tlačí je do krajností.

Vezměme si Francii. Když se François Hollande stal v roce 2012 prezidentem díky slibu, že skoncuje s úsporami, jeho Socialistická strana v parlamentních volbách získala velkou většinu. Berlín jej ale zastrašováním přinutil k dalším úsporám. Teď, když je už zdiskreditovaná umírněná pravice i levice – společně získaly jen 35 % hlasů –, na vrchol se ve volbách díky slibu radikální změny vyšvihla rasistická Národní fronta Marine Le Penové.

Kromě chronické hospodářské krize nyní Evropu trápí ještě akutní krize politická. Přesto se zdá, že establishment EU je odhodlaný pokračovat v zajetých kolejích. Hlasitá, ale roztříštěná menšina kritiků, podivínů a bigotních fanatiků v parlamentu nejspíš přiměje středopravé a středolevé skupiny, které stále mají v úhrnu většinu, aby se ještě úžeji semkly.

Nízká volební účast a oslabení stran hlavního proudu dává Evropské radě – národním lídrům členských států EU – záminku, aby v nekuřáckých sálech pokračovali v uzavírání dohod. První bude výběr příštího předsedy Evropské komise. Odcházející předseda José Manuel Barroso tvrdí, že „politické síly, které vedly a podporovaly… společnou reakci Unie na krizi…, celkově opět zvítězily“. Merkelová se chce držet současných politik, které nedokázaly zajistit růst a pracovní místa.

Mužem, který dá věci do pohybu, je snad Matteo Renzi, devětatřicetiletý energický premiér Itálie. V úřadu je od února a získal ohromujících 41 % hlasů, dvakrát víc než jeho nejbližší soupeř. Už se zavázal k reformě italského kapitalismu opřeného o kamarádšofty a teď má mandát zpochybnit Merkelové reakci na krizi. Načasování je dokonalé: v červenci Itálie přebírá rotační předsednictví EU. Renzi už vyzval k investiční pobídce EU ve výši 150 miliard eur a k větší fiskální flexibilitě.

Místo věznění eurozóny v kleci úzkých zájmů Německa jako věřitele potřebuje Evropa měnovou unii, která bude fungovat ve prospěch všech jejích občanů. Přežívající mrtvoly bank je třeba restrukturalizovat, nadměrné dluhy (soukromé i veřejné) odepsat a zkombinovat vyšší investice s reformami usilujícími o posílení produktivity (a tedy mezd). Fiskální svěrací kazajku je třeba odhodit a vládám, které si půjčily přespříliš, umožnit bankrot. Spravedlivější, svobodnější a bohatší eurozóna, která by vznikla, je nakonec i v německém zájmu.

Evropané také musí mít větší slovo nad směřováním EU – a právo změnit kurz. Potřebují Evropské jaro ekonomické a politické obrody.

Philippe Legrain byl do února 2014 ekonomickým poradcem předsedy Evropské komise. Jeho nejnovější knihou je European Spring (Evropské jaro) s podtitulem Proč jsou naše ekonomiky a politika v bryndě – a jak je dát to pořádku.

Copyright: Project Syndicate, 2014.

 


Váš názor
  • celé zlé
    9.6.2014 21:43

    Žiaľ všetko čo píšu v článku jy pravda. Celé prehnité korupciou moci. No asi to dobre neskončí.
    jářku
Aktuální komentáře

Související komentáře
Nejčtenější zprávy dne
Nejčtenější zprávy týdne
Nejdiskutovanější zprávy týdne
Denní kalendář hlavních událostí
Nebyla nalezena žádná data