Ještě před pádem berlínské zdi jsem tvrdil, že historie se vyvíjí velmi odlišně od představ levicových filozofů. Proces ekonomického a politického vývoje nevede ke komunismu, jak si představoval Marx či jak se snažil dokázat Sovětský svaz. Vede k určité formě liberální demokracie a tržní ekonomiky. Svoboda je nejvyšším dosažitelným bodem doprovázeným volenými vládami, právy jednotlivců a ekonomickým systémem, ve kterém kapitál a práce čelí jen mírnému dohledu ze strany státu. Jak vypadá svět v roce 2014?
Rusko je hrozivým autoritářským režimem, který žije z petrodolarů. Snaží se zastrašit své sousedy a získat zpět území, které ztratilo v roce 1991. Čína zůstává autoritářským režimem, stala se ale druhou největší ekonomikou světa a stále více se snaží o prosazování svých zájmů v Asii. Stará známá geopolitika se vrátila v plné síle a globální stabilita je ohrožována z obou konců Eurasie. Problémem dneška není jen to, že roste síla autoritářských zemí. K tomu se totiž přidává špatný vývoj v řadě demokracií. Příkladem je Thajsko či Bangladéš. U řady zemí se zdálo, že se plně přeměnily na demokracie, nyní se ale obracejí zpět k autoritářství, např. Turecko, Srí Lanka či Nikaragua. A země jako Bulharsko či Rumunsko jsou stále zamořeny korupcí.
Ve vyspělých demokraciích proběhla finanční krize, která přinesla anemický růst a vysokou nezaměstnanost. Spojené státy nyní procházejí rychlejším oživením, netěží z něj ale všichni. A polarizovaný politický systém v této zemi může jen těžko sloužit jako vzor jiným. Je tedy třeba revidovat tvrzení, že demokracie je na vrcholu vývoje společnosti? Podle mého názoru je základ této myšlenky stále pravdivý, avšak řadu věcí jsem dříve neviděl tak jasně jako dnes. Kvalitu politického systému je nutno posuzovat na základě jeho odolnosti, ne podle toho, jak si vede během určitého desetiletí. Rozšíření tržního hospodářství do celého světa a rozšíření demokracie jsou vzájemně propojené faktory. Demokracie vždy závisela na střední třídě a té se v posledních desetiletích vedlo dobře. Řada autoritářských režimů těží z příjmů z ropy a čelí „prokletí přírodních zdrojů“. Jejich vlády totiž mají příjmy, které nezávisí na lidech dané země. A ukazuje se, že tyto režimy jsou velmi odolné.
Co se týče ideí, nemá demokracie i přes všechny problémy konkurenci. I lidé jako Putin hovoří o jejích principech, přestože v praxi je ignorují. Proč se konala referenda o „sebeurčení“ na Ukrajině, když ne proto, že demokracie je považována za nejlepší systém? Jediný systém, který by teoreticky mohl demokracii konkurovat, je to, čemu můžeme říkat „čínský model“. Ten spojuje autoritářskou vládu s částečně tržní ekonomikou. Kdybych si ale měl vsadit, zda budou Spojené státy a Evropa vypadat za padesát let spíše jako Čína, či naopak, vsadil bych si bez váhání na druhou možnost. Čínská vláda se musí spoléhat na pokračující vysoký růst, toho ale nedosáhne, protože musí přejít z modelu země se středními příjmy na model ekonomiky s vyššími příjmy. Již nyní obrovsky znečistila svou půdu i vzduch. Až se ekonomická situace zhorší, její střední třída nebude dál přijímat zkorumpovaný paternalismus. „Čínský sen“ je cestou jen pro pár vyvolených, kteří mohou rychle zbohatnout.
Autorem je Francis Fukuyama ze Stanford University.
Zdroj: WSJ