Čínský realitní sektor už několik let budí vážné obavy, poněvadž vystřelující ceny nemovitostí rozdmýchávají strach z přehřátí na trhu s bydlením. Vzhledem ke zvolnění růstu cen se však zdá, že konečně začíná zabírat vládní snaha zkrotit v oblasti nemovitostí riziko. Nebezpečí teď tkví v tom, že trh s bydlením zkolabuje – a stáhne se sebou čínské ekonomické vyhlídky.
Čínská vláda ve snaze dostat pod kontrolu rostoucí ceny bytové výstavby uskutečňuje devět různých politik, z nichž ne všechny plní svůj účel. Přestože politiky jako omezení hypoték na ty, kdo si bydlení kupují poprvé, a požadavky na minimální dobu pobytu při koupi nemovitosti ve městech prvního stupně, jako je Peking a Šanghaj, pomohly uvolnit poptávku, taktiky na straně nabídky, kupříkladu omezování úvěrů dostupných realitním developerům a zavádění nových daní z prodeje nemovitostí, se ukazují jako kontraproduktivní.
Tento mylný přístup umožnil pokračování vytrvalého růstu čínských cen bydlení, nafukující významné bubliny bytové výstavby, zejména ve městech prvního stupně. Průměrný obyvatel Pekingu by musel veškerý svůj příjem spořit 34 let, aby si mohl napřímo koupit byt. V Šanghaji a Kuang-čou to vychází na 29, respektive 27 let – mnohem víc než v jiných významných mezinárodních městech.
Očekávání, že tento trend přetrvá, motivuje majitele bydlení ponechávat si nemovitosti ve vlastnictví, přestože nájmy dosahují necelých 2 % tržní hodnoty nemovitosti. Jelikož teď ale konečně realitní sektor čelí poklesu, nadešel čas tuto investiční strategii revidovat.
Během prvních čtyř měsíců roku 2014 odbyt bytových nemovitostí klesl meziročně o téměř 7 % a výstavby nové podlažní plochy ubylo o víc než 22 %. Tlak na snižování cen nemovitostí tak narůstá.
Za normálních časů by občané i úředníci takový trend vítali. V období oslabující hospodářské výkonnosti si ale Čína nemůže dovolit zhroucení realitního sektoru, který tvoří přinejmenším 30 % celkového růstu. Přestože čínská vláda vyjádřila ochotu obětovat část růstu v zájmu uskutečnění strukturální reformy a úpravy rovnováhy, dopady krachu trhu s bydlením na finanční sektor by zapříčinily zpomalení růstu pod přijatelnou mez.
Tento důsledek je zčásti odrazem velice problematické podstaty dlouho očekávané snahy čínské vlády o liberalizaci úrokových sazeb. Namísto aby zvolila přímý přístup, tedy zrušení horní hranice úrokových sazeb, již banky musí dodržovat, dosahuje liberalizace tím, že umožnila rozkvět stínového bankovnictví. Velký počet nebankovních institucí, například společností zaměřených na správu majetku a poskytovatelů internetových finančních služeb, teď tedy využívá slibů vysoké návratnosti k přilákání drobných investorů. Situaci ještě dále zhoršuje fakt, že měnové orgány zpřísnily nabídku úvěrů, ve snaze zkrátit dluhovou páku čínské ekonomiky.
Ačkoliv liberalizace úrokových sazeb i snížení zadluženosti mají pro dlouhodobé zdraví čínského hospodářství zásadní význam, prudce rostoucí výpůjční náklady vytlačují z trhu řadu nízkorizikových společností, které nedokážou nabídnout dostatečně vysoké míry návratnosti. Realitní developeři, kteří si na základě předpokladu, že ceny nemovitostí nadále vytrvale porostou, ve velkém půjčovali od institucí stínového bankovnictví, se zároveň mohou dostávat do potíží se splácením dluhů a strmý pokles cen nevyhnutelně povede k platebním neschopnostem. Vzhledem k tomu, že velkou část financí stínovému bankovnictví poskytuje formální bankovní sektor, mohlo by to vyvolat řetězovou reakci postihující celý finanční sektor.
Mnozí zůstávají přesvědčeni, že čínská vláda, disponující největšími devizovými rezervami na světě a prakticky neomezenou mocí, by dokázala zásadní finanční krizi předejít. Jenže finanční krize v rychle rostoucím městě Wen-čou, vyvolaná nedobytnými půjčkami, ukazuje opak – hlavně proto, že ekonomika se dosud plně nezotavila. Není důvod si myslet, že na celonárodní úrovni by k podobné krizi dojít nemohlo.
Abychom se takového výsledku vyvarovali, čínští lídři musí bezodkladně zavést kontracyklická opatření. Začít by měli odstraněním netržně založených omezení realitního sektoru, která vyvolávají vážná pokřivení nejen v ekonomice, ale i v životech lidí, neboť někteří manželé se načas rozvádějí, aby získali právo pořídit si další byt.
Co se týče realitního sektoru, čínská vláda se drží správného cíle, ale špatné strategie. Je na čase dát skutky do souladu se záměry. Jinak utrpí čínský finanční sektor, ba celá ekonomika.
Jao Jang je ředitelem Čínského centra pro ekonomický výzkum Pekingské univerzity.
Copyright: Project Syndicate, 2014.
www.project-syndicate.org