Často slyšíme, že Evropa musí zvýšit svou konkurenceschopnost a tudíž musí provést strukturální reformy. Součástí této strategie má být i nízký růst mezd. Ten by měl být s ohledem na konkurenční tlak z rozvíjejících se ekonomik naprostou nutností. Na těchto a podobných argumentech najdeme jistě něco pravdy, ale také tu můžeme objevit řadu mýtů.
V následujícím grafu je modře vyznačen vývoj HDP na hodinu v letech 2000–2013. Jde o měřítko vývoje produktivity, která je v dlouhém období tím hlavním zdrojem vyššího životního standardu. Vidíme, že mezi Evropou a USA existuje značný rozdíl (u USA je navíc období o jeden rok kratší). Nejhůře je na tom s produktivitou Itálie, kde se za posledních 13 let v podstatě nezměnila. Žádný německý zázrak (který by nyní měly země na periferii eurozóny napodobovat) zde ale také nevidíme.
Červeně je vyznačen vývoj mezd, a to v nominálním měřítku (v eurech u eurozóny, v dolarech u USA a v librách u Velké Británie). Čekali bychom, že růst produktivity bude odražen v pohybu mezd. Německo je zde zemí, která má růst hodinových mezd nejnižší. Třetí sloupec ukazuje, jak se vyvíjely jednotkové náklady práce – relativní změna produktivity a mezd. Je to opět Německo, kde byl růst těchto nákladů nejnižší. Jak ale víme, nebylo to vlivem růstu produktivity, ale díky vývoji mezd. V Itálii a Velké Británii naopak jednotkové náklady práce rostly nejrychleji. V první zemi to bylo kvůli nulovému růstu produktivity, ve druhé kvůli kombinaci průměrného růstu produktivity a silného růstu mezd. Pokud bychom se podívali na vývoj v letech 2000–2007, viděli bychom, že Německo zde představuje ještě větší výjimku. Slušný růst produktivity v tomto případě doprovází mírný růst mezd a jednotkové náklady práce dokonce klesají.
Jsou tedy nízké mzdy řešením současných problémů eurozóny? Máme-li za cíl zvýšení životního standardu, musí být naším cílem zvýšení produktivity. Zároveň ale určitě platí, že růst mezd s ním musí být v souladu tak, aby jednotkové náklady práce nerostly příliš rychle. Jinak se daná země sama vytlačí ze světových trhů. Není správné, abychom za každou cenu a vždy trvali na tom, že mzdy musí klesnout, či nesmí růst. Pokud by toto byla ta jediná správná cesta ke zvýšení konkurenceschopnosti, mohli bychom mzdy rovnou snížit na nulu. Celkovou konkurenceschopnost určují ceny. A ty nejsou ovlivněny pouze mzdami, ale i produktivitou a také cenovou politikou firem. Příliš velký růst mezd může konkurenceschopnost poškozovat, ale to samé platí o příliš vysokých maržích a ziscích firem.
Zdroj: Blog ekonoma Antonia Fatáse z INSEAD