François Hollande je francouzským prezidentem od roku 2012. Zvolen byl díky slibu, že upustí od politiky fiskálního utahování, která zabila krátce trvající evropské oživení. Intelektuální základ této politiky je slabý a brzy by došlo k jeho kolapsu. Hollande tak mohl stát v čele zemí, které by požadovaly změnu kurzu. Nestalo se. Po svém zvolení totiž Hollande otočil a dokonce začal požadovat ještě větší utahování. To ovšem neznamená, že by byl úplně bezpáteřní. Bohužel to však nedokázal v oblasti ekonomické politiky, i když se množí důkazy o tom, že tato politika přináší zkázu. Prezident to dokázal tak, že se zbavil členů vlády, kteří zpochybňovali jeho poslušnost vůči Bruselu a Berlínu.
Celé to divadlo je pozoruhodné. Na to, abychom ho plně ocenili, ale musíme porozumět tomu, jak hluboko v problémech se Evropa nachází. Výkonnost francouzské ekonomiky je pak mnohem lepší, než bychom se mohli domnívat z mediálních zpráv. Francie není Řeckem a dokonce ani Itálií. Nechává se však zastrašit, jako kdyby jimi byla. Poté, co v roce 2010 propukla dluhová krize, dostaly některé evropské země finanční pomoc pod podmínkou, že prudce sníží vládní výdaje a zvýší daně. Německo a další věřitelské země ale neučinily nic, aby eliminovaly ekonomický útlum. Evropská centrální banka na rozdíl od Fedu či Bank of England nepodnikla mimořádné kroky, které by podpořily výdaje soukromého sektoru. Evropské oživení se tak v roce 2011 zastavilo. V tuto chvíli se Evropě vede hůře než během Velké deprese a množí se známky toho, že padne do deflační pasti japonského stylu.
Jak do celého obrázku zapadá Francie? Média ji neustále vykreslují jako nefunkční a silně poškozenou ekonomiku s vysokými daněmi a vládní regulací. Je pravda, že po roce 2008 se jí dobře nevede, za Německem zaostává. Její růst ale leží vysoko nad celoevropským průměrem a dokonce i nad zeměmi, jako je Nizozemí. Trh práce na tom není moc zle. Lidé v nejlepších letech mají dokonce větší šanci najít práci ve Francii než ve Spojených státech. Francie ani není ohrožena výraznou nestabilitou, nemá velké obchodní deficity a půjčuje si za velmi nízké sazby.
Případ Francie
Proč je Francie tak odsuzována? Je těžké vyhnout se dojmu, že příčiny jsou politické. Francie je zemí s velkým vládním sektorem a státem blahobytu. Podle ideologie svobodného trhu by měla směřovat ke zkáze a o zkáze se tak hovoří přesto, že realita je jiná. A zdá se, že Hollande tomu všemu věří. Navíc spadl do spirály, kdy utahování poškozuje růst, a to je bráno jako důkaz, že je třeba ještě většího utahování.
Draghi podle mého mínění chápe, jak špatná situace v Evropě panuje. Centrální banka ale vše nezachrání a on má jen omezený prostor pro manévrování, protože čelí ortodoxii vyrovnaných rozpočtů a tvrdých peněz. Německo je nepoučitelné, na vývoj ve Francii reagovalo tím, že „mezi růstem a konsolidací žádný rozpor není“. Co na tom, že poslední čtyři roky ukazují, že utahování růst nepodporuje. Evropa zoufale potřebuje vedení nějaké velké země, která není v hrozném stavu a která řekne, že utahování celý kontinent potápí. Hollande se toho mohl chopit, ale neučinil tak.
Ohledně osudu eura jsem nedávno hovořil s několika lidmi, jejichž názoru si vážím. Celé je to podle mého o tom, jak zvážit jednotlivá rizika. Na jedné straně tu existuje riziko, že se evropská ekonomika roztříští o skály dluhové krize. Na straně druhé hrozí pád do deflace. Poslední čtyři roky bylo jasně patrné, že politice dominují obavy z okamžité dluhové krize, deflace byla ignorována. Realističtější hodnocení situace by bylo takové, že dluh představuje vážné riziko a deflace riziko menší. Jak asi tušíte, já ale zastávám úplně jiný názor. ECB je nyní ochotna dělat nutné kroky a fungovat jako věřitel poslední instance. Dluhová krize tak okamžitou hrozbu nepředstavuje. Pro země, které nepoužívají euro, pak není hrozbou žádnou. Riziko spojené s deflací je ale obrovské. Spirála se roztáčí pomalu, ale pokud se bude čekat, až bude jasně patrná, bude pozdě. Mohu se samozřejmě mýlit, ale ekonomická politika je vždy o zvažování všech rizik. Podle mého názoru se má Evropa bát mnohem více deprese než fiskální krize.
V Německu rádi moralizují a poukazují na nedávnou historii: My jsme se z problémů dostali v 90. letech sami, tak proč by jižní Evropa nemohla udělat to samé? Klíčové je však v této souvislosti to, že Německu tehdy pomáhalo mnohem přívětivější prostředí, než jakému čelí jižní Evropa. A příčinou je právě Německo.
Když Německo zvyšovalo svou konkurenceschopnost, jádrová inflace v eurozóně dosahovala 2 % a inflace na jihu Evropy byla mnohem vyšší. Německo tak mohlo zvýšit svou konkurenceschopnost pouze tím, že mělo o něco nižší inflaci, deflace dosahovat nemuselo. Nyní se ale inflace v Německu nachází kolem 1 %, v eurozóně ještě níže. Jih tak může konkurenceschopnost zvýšit pouze deflací či nulovou inflací. To je extrémně obtížné, protože mzdy jsou směrem dolů málo flexibilní a deflace zvyšuje dluhovou zátěž. Eurozóna navíc zůstává v útlumu. Německo tak ve skutečnosti požaduje, aby Španělsko a další země dokázaly mnohem více, než se povedlo jemu. V nejhorším případě to Berlín vůbec nechápe, či není ochoten chápat. Jestliže euro padne, hlavní příčinou bude neochota chápat podobné věci.
Autorem je Paul Krugman.
Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana