Nobelovu cenu za ekonomii o víkendu oficiálně převezme Jean Tirole. Jde o velmi dobrého kandidáta, jeho výzkum je široký a má velkou váhu. Kdo by ale mohl zvítězit v dalších letech? Možných jmen je spousta, ale několik z nich přece jen vystupuje do popředí. Můj seznam se samozřejmě vychyluje směrem k těm, kteří se zabývají podobnými tématy jako já. Tedy financemi, behaviorální ekonomií a makroekonomií. Nevěnuji tudíž tolik pozornosti ekonomům, kteří se specializují třeba na trh práce, obchod či dlouhodobý ekonomický růst. Těm se omlouvám a po této omluvě už mohu prezentovat svůj seznam:
Prvním kandidátem je Paul Milgrom. Může ještě několik let trvat, než další ekonom dostane cenu za svůj přínos k teorii. Až se tak stane, Milgrom bude jedním z předních uchazečů. Přispěl totiž významně k teorii aukcí, která je jednou z nejúspěšnějších empiricky testovaných oblastí celé ekonomie. Spolu s Lawrencem Glostenem pomohl vytvořit teorii tržních mikrostruktur, které se zabývají i tím, jak jednají obchodníci. Pro mě nejvýznamnější je ale jeho „teorém neobchodování“. Tímto teorémem v podstatě položil základ behaviorálním financím, když poukázal na to, že na skutečně racionálním trhu bychom neobchodovali ani zdaleka tak často jako ve skutečnosti.
Dalším tipem je Nobuhiro Kiyotaki. Bylo by těžké najít vlivnějšího makroekonoma bez Nobelovy ceny než je on. Centrální banky se dnes spoléhají hlavně na teorie nového keynesiánství a ty rozpracoval spolu s Olivierem Blanchardem právě on. Už v roce 1997 hovořil o úvěrových cyklech, které se jasně projevily při finanční krizi roku 2008. Spolu s Randym Wrightem se rovněž zabýval otázkou, proč vůbec používáme peníze.
Behaviorální ekonomie dluží hodně dalšímu z mých kandidátů, kterým je ekonom Richard Thaler. Pokud najdeme nějaký psychologický jev, který neodpovídá tomu, co tvrdí základní ekonomická teorie, můžete si být jisti tím, že se jím Thaler zabýval. Platí to i o pocitu férovosti, sebeovládání, omezené pozornosti, averzi ke ztrátám, a podobně. Našel také řadu anomálií, které zpochybňují teorii efektivních trhů. Nejznámější z nich je zjištění, že akcie, které si vedou několik let dobře, si následující roky obvykle vedou špatně (a naopak).
Velké šance má podle mého mínění i John Geanakoplos, který se po poslední krizi věnoval především tomu, jak úvěrový cyklus vyvolává nerovnováhy ve finančním systému a jak se tyto nerovnováhy přenášejí do reálné ekonomiky. Jeho vliv byl ale značný už před krizí a je jedním z těch, kteří vytvořili moderní verzi makroekonomie. Lze si jen těžko představit, že by Nobelovu cenu někdy v budoucnu nedostal. Podivné by také bylo, kdyby cenu neobdržel David Card. Jeho nejznámější výzkum ukazuje, že zvyšování minimální mzdy nemá významný negativní dopad na zaměstnanost. Jeho vliv je ale patrný v mnoha dalších oblastech.
Rozhodně nejde o vyčerpávající seznam, nabízí se celá řada dalších jmen: Michael Woodford, David Laibson, N. Gregory Mankiw, James či John Campbell. Jejich pole působnosti už mi ale není tolik blízké. Bohužel však na mém seznamu není žádná žena. Ale nalezl bych několik mladých ekonomek, které by se na něj mohly dostat, a to v nepříliš vzdálené budoucnosti.
Autorem je ekonom Noah Smith
Zdroj: Bloomberg