Je těžké říci přesně, kdy k tomu došlo. Ale někdy po přelomu tisíciletí začali ředitelé velkých mezinárodních společností tvrdit, že starý unavený Západ má už nejlepší roky za sebou a budoucnost patří rozvíjejícím se trhům. Od Unileveru po byly překopány investiční plány a kapitál začal proudit do zemí jako Brazílie, Rusko, Indie a Čína. Pomalu rostoucí vyspělé ekonomiky byly opomíjeny, všichni hleděli východním směrem. Po korporacích následovaly portfoliové investice, každý chtěl svůj díl na bohatství nových trhů.
Popsaný vývoj ještě více posílil kvůli globální krizi, tvrdilo se, že Západ už má dost. A to samé mělo platit o kapitalismu. Vyspělé ekonomiky se propadaly, Asie ale uháněla dopředu a mělo dojít k celkovému přesunu moci od americko-evropské hegemonie k Číně, Indii, jihovýchodní Asii a Latinské Americe. Centrální banky na Západě ve snaze vypořádat se s krizí tiskly peníze, návratnost v těchto zemích klesla k nule a peníze začaly proudit do rozvíjejících se trhů. Investiční bankéři mají rádi extrapolaci a vše se tak změnilo v mantru ničím neohroženého růstu zemí BRIC a dalších nových ekonomik.
S koncem roku se obvykle díváme na jeho nejdůležitější události a přemýšlíme o tom, jaký bude další vývoj. Jedna věc v tomto smyslu vystupuje do popředí: Letošní rok byl rokem, kdy definitivně zemřel růstový příběh rozvíjejících se trhů. A k překvapení všech došlo k oživení Západu. Neznamená to, že by chudší země měly přestat dohánět ty bohatší. Pokud budou dobře spravovány, nic se na tom nezmění. Ale tempo uzavírání této mezery bude mnohem pomalejší. A jak nám ukazuje krize v Rusku, cesta bude plná výmolů a nerovností. Donedávna jsme ale úplně zapomínali na to, že rozvíjející se trhy jsou téměř z definice nestabilní.
Teorie, že země jako Čína mohou během 20 let dokázat to, co Západ dokázal během 150 let, byla příliš růžová. Jak říká ekonom George Magnus, v historii nenalezneme příklad, kdy by velká země dokázala růst dvojciferným tempem déle než 10 let. Mnozí ale takový vývoj u Číny a jiných zemí automaticky předpokládali. Realita je taková, že tyto ekonomiky narážejí do takzvané „pasti středních příjmů“. V první fázi jejich rozvoje totiž těží z otevření trhů, budování základní infrastruktury a adopce nových technologií. To lze učinit relativně jednoduše, ale nelze z toho těžit neustále. Nakonec dojde k růstu mezd, poklesu konkurenceschopnosti a země vstoupí do těžší fáze. Pak potřebuje zlepšovat vzdělávací systém, fungování trhů a daňového systému, musí vybudovat důvěryhodné instituce, podporovat inovace a vládu práva.
Západní korporace znatelně vystřízlivěly. Jsou rozladěny z toho, že v rozvíjejících se zemích je těžké domoci se intelektuálních a majetkových práv. A příchod nové střední třídy se protahuje. Řada rozvíjejících se ekonomik se spoléhala zejména na exporty do západních zemí, po globální krizi se otočily směrem k investicím financovaným dluhem. I tato fáze je ale nyní blízko svému konci, včetně vysokých cen komodit, ze kterých profitovaly země jako Rusko a Brazílie. To, co probíhá v Rusku, je klasickým příkladem krize rozvíjejících se zemí. Není to ani zdaleka tak zlé jako v roce 1998, protože dnes má tato země mnohem vyšší rezervy a její veřejné finance jsou v lepším stavu. Ale základní vzorec zůstává: Nejdříve tečou peníze ze Západu do země, vytvoří bublinu a pak rychle odtečou. Výsledkem je hluboký ekonomický propad.
V podstatě všechny rozvíjející se akciové a měnové trhy letos oslabovaly. Proti tomu stojí oživení v USA, Velké Británii a některých dalších západních ekonomikách. Utažení jejich monetární politiky vede k omezení nabídky likvidity a odlivu kapitálu z rozvíjejících se ekonomik. Finanční krize prý ukázala, že západní kapitalismus už není životaschopný. Je tomu ale naopak. Ukázala, jak je odolný a schopný adaptace. Z dnešního pohledu můžeme říci, že USA a Velká Británie zvládly krizi pozoruhodně dobře. Zdá se, že jsme se z Velké deprese přece jen poučili. To samé se však nedá říci o Evropě, kterou brzdí ekonomické a politické hlouposti monetární unie.
Zdroj: The Telegraph