Vypadá to, že ten příběh je už starý jako řecké báje a pověsti. Řecká vláda opět padá, a to kvůli rozpočtovým škrtům. Politické strany, které se staví proti nim i proti celému programu finanční podpory, sbírají body. Pokud v nových volbách dostane šanci krajně levicová strana Syriza, nastane hra s Německem. Postoj Syrizy je velmi jednoduchý a pochopitelný. Chce více výdajů a méně dluhu. Konkrétně požaduje zvýšení výdajů na potravinové lístky, zdravotní péči, obnovu dodávek elektrické energie pro domácnosti, které si ji nyní nemohou dovolit. A také požaduje restrukturalizaci dluhů, které i přes jejich předchozí snížení dosahují 175 % HDP.
Bankéři se samozřejmě domnívají, že takové požadavky jsou „horší než komunismus“. Jak ovšem poukazuje třeba Wolfgang Münchau z Financial Times, na těchto postojích není nic radikálního, i když sama strana radikální být může. Je nesmyslné chtít po někom vrácení peněz, pokud je prostě vrátit nemůže. Takové snahy se s úspěchem nesetkají a budou-li pokračovat, povede to pouze k ještě hlubší recesi. V případě Řecka bychom ale měli hovořit spíše o největší depresi v historii.
Německo ovšem na změny v utahování a snížení dluhu nikdy nepřistoupí. Obává se, že strany jako Podemos ve Španělsku by požadovaly podobné ústupky, jaké získala Syriza. Německo se tak drží stále stejného plánu. Řecko podle něj musí pokračovat v utahování a reformovat svůj trh práce. Jinak se předpokládá, že ho Německo z eurozóny vykopne. Kdyby to nestačilo na to, aby lidé Syrizu nepodporovali, nastoupí ECB. Ta Řekům připomene, že by stejně jako v případě Irska mohla stáhnout podporu, které se z její strany dostává domácím bankám, aby se udržely nad vodou.
To samé, co píšu nyní, jsem mohl napsat před dvěma lety. Tehdy se v Řecku také konaly volby a zdá se, že se od té doby nic významného nezměnilo. Ale tak to není. Německo i Řecko se totiž dnes domnívají, že mají silnější pozici. To znamená, že tu je vyšší pravděpodobnost, že obě strany začnou blafovat. Kdyby se tak stalo, zjistí nakonec, že druhá strana neblafuje. A Řecko by odešlo z eurozóny. V roce 2012 nemohlo Německo něco takového připustit, i když by to nejraději udělalo. Panika na dluhopisových trzích se totiž šířila do Španělska a Itálie a panovaly obavy z dominového efektu. Pokud by odešlo Řecko, mohlo to samé nastat u ostatních zemí. A kdo by pak chtěl držet jejich dluh, který by byl z eur převeden na liry a peseta? Šířila se panika, kterou zastavila až ECB, která použila zázračná slova: „Vše, co bude třeba.“ Dnes nejsou problémy v Řecku schopny zvýšit výnosy italských či španělských dluhopisů. Německo se tak může domnívat, že si s Řeckem může pohrávat bez toho, aby hrozila katastrofa či zkáza eura.
Řecko samotné si v roce 2012 také nemohlo odchod z eurozóny dovolit. Mělo takzvaný primární deficit, což znamená, že i kdyby neplatilo úroky, jeho výdaje by převyšovaly jeho daňové příjmy. Pokud by tedy v té době přišel default, řecká vláda by stále musela šetřit. V nové situaci by ale této zemi už nikdo nepůjčil a úspory by tedy musely přijít okamžitě. Nebo by mohlo dojít k tištění peněz, pak by ale vzrostla inflace. Pokud by Řecko v té době hrozilo odchodem, bylo by to jako výhrůžka sebevraždou. Dnes ale země dosahuje přebytku kolem 3 % HDP. Pravděpodobnost opuštění eura se tak zvyšuje. Řecko by stále muselo zachraňovat své banky, pravděpodobně by použilo tištění peněz. Dalo by se to ale zvládnout. Celý pohled také mění fakt, že v zemi je 25% nezaměstnanost.
Nacházíme se tedy v době, kdy Německo více než kdy jindy věří, že Řecko může odejít. A to samé platí u Řeků samotných. Ani jedna země to ve skutečnosti nechce. Ale není už ochotna platit jakoukoliv cenu za to, by se tomuto kroku vyhnula. Německo by ale mělo být opatrné. To, že se nyní žádná nákaza nešíří, neznamená, že tomu tak bude i nadále. Krize v eurozóně je krizí finanční, která se změnila v ekonomickou a politickou. Je pravda, že společná měna má morální základ, toho se ale nikdo nenají. V určitém okamžiku budou voliči příliš unavení papírovými monumenty míru a prosperity.
Autorem je Matt O'Brien.
Zdroj: The Atlantic, WonkBlog