V roce 1880 jeden bavorský kněz vytvořil jazyk, u kterého doufal, že se s ním začne hovořit po celém světě. Svému výtvoru dal jméno Volapük. Nešlo ale o nijak jednoduchý jazyk a tak byl brzy vytlačen dalším umělým výtvorem, esperantem. Jeho užívání už bylo mnohem jednodušší, ale ani to nepomohlo. V době jeho vzniku se totiž do popředí začala drát angličtina. Před dvěma tisíci lety ji používaly jen kmeny v Dánsku, před tisícem let ji zastiňovala francouzština a nikdo by ani nesnil o tom, že dnes budou anglicky hovořit téměř dva miliony lidí.
Ve science fiction se často předpokládá, že se na světě používá jen jeden jazyk. Ve skutečnosti se ale takového vývoje obáváme. Je potěšující, že jsme schopni vyjadřovat se bezpočtem jazyků a jen málo z nás by uvítalo, kdyby angličtina všechny z nich eliminovala. Velké množství jazyků ale vytváří také problémy. Můžeme se rovněž ptát, jak by to vypadalo, kdyby byla situace obrácená: Jak bychom se stavěli k mnoha jazykům v případě, že bychom všichni hovořili stejně?
Obavy z toho, že se angličtina stane jediným jazykem, jsou každopádně přehnané. Dovede si někdo skutečně představit Japonce bez japonštiny či Řeky bez řečtiny? Rozšiřování angličtiny pouze znamená, že stále více z nás používá domácí jazyk na domácí půdě a angličtinu mimo ni. Končí ale doba, kdy tu existovaly tisíce jazyků. Cestovatel časem by možná zjistil, že za sto let na Zemi najde mnohem méně jazyků, které budou navíc mnohem méně komplikované.
Někteří lidé se domnívají, že dominantním jazykem se nestane angličtina, ale mandarínština. Důvodem je velikost čínské populace. I tak je to ale nepravděpodobné, protože angličtina má náskok a je už pevně zakořeněná v řadě oblastí. Mandarínština také používá zvuky, které je velmi těžké rozlišit, pokud se tomuto jazyku nevěnujeme už od mládí. V minulosti již mohla o dominanci usilovat řada jazyků včetně řečtiny, latiny, aramejštiny, arabštiny či ruštiny. Angličtina už má ale příliš silnou pozici. Čína může ve světě dominovat i bez toho, aby na stejné pozici byl i její jazyk. Pokud bude tato země vládnout světu, bude tak činit za použití angličtiny. Je ale zároveň možné, že za 100 let bude na světě už asi jen 600 jazyků. S přežitím to budou mít těžké zejména jazyky menších skupin a národů. Bude k tomu přispívat i rozšiřování našeho vzdělání, které klade důraz na psaný projev. Některé jazyky mají totiž pouze ústní formu.
V historii proběhlo několik vln zjednodušování jazyka. Ta poslední souvisí zejména s životem ve městech. Například děti přistěhovalců, které hovoří mnoha jazyky, se snaží zjednodušit svoji mluvu a eliminovat různé výjimky z pravidel a podobně. Takový vývoj bychom ale neměli vnímat jako něco, co nás ochuzuje. „Optimalizovaný“ jazyk je stále plnohodnotným jazykem. Každý jazyk je totiž výsledkem nahodilých událostí, ne výsledkem promyšlené tvorby. Příběh o babylonské věži pak vlastně tvrdí, že lingvistická pestrost není požehnáním, ale prokletím. Naše budoucnost nám nabízí zdravou dávku této pestrosti kombinovanou s větší mírou vzájemného porozumění. Svět, v němž bude dominovat angličtina a kde jazyky budou celkově jednodušší, nebude možná lingvistickým rájem, ale také ne Armagedonem.
Autorem je Jonh H. McWhorter z Columbia University.
Zdroj: WSJ