Čínská slabá inflační data ukazují, proč centrální banka PBoC uvolňuje svou politiku. Funguje ale monetární stimulace v Číně stejně jako v jiných zemích? A funguje vůbec? Známým odborníkem na čínskou ekonomiku je Michael Pettis a ten se domnívá, že odpovědi jsou záporné. Tvrdí, že monetární uvolňování v Číně může mít perverzní efekt, protože sníží výdaje a také inflaci. Pettis říká: „Deflační tlaky v Číně naznačují, že je třeba monetárního utahování, ne uvolnění. Vím, že to zní velmi překvapivě a že to porušuje vše, co víme o fungování ekonomiky, která je podobná Spojeným státům. Je tu ale logický argument a také pádné historické důkazy.“
Pettis svůj názor staví na pozorování toho, jak se chovají čínští střadatelé. Podle mého mínění se ale i přesto mýlí a monetární uvolnění funguje v Číně stejně jako všude jinde. John Fernald a Mark Spiegel ze San Francisco Fed ve své nové studii tvrdí, že čínský přenosový mechanismus se nyní hodně podobá mechanismu v jiných ekonomikách. Nejdůležitější jsou tedy sazby a výše požadovaných rezerv: „Na rozdíl od jiných analýz jsme dospěli k závěru, že zvýšení sazeb čínskou centrální bankou vede ke standardní reakci, tedy ke zpomalení ekonomické aktivity a poklesu inflace. Zvýšení rezerv funguje stejně.“
Pettis se domnívá, že monetární politika funguje v Číně obráceně kvůli třem hlavním důvodům. Za prvé, čínské domácnosti reagují na snížení sazeb zvýšením úspor a ne jejich snížením. Důvodem je hlavně to, že se lidé snaží naspořit předem plánovanou sumu peněz a pokud jsou sazby nižší, musí spořit více. Za druhé, monetární uvolnění sice zvedne ceny aktiv, domácnosti si ale efektu bohatství moc neužijí, protože jejich finanční majetek je držen hlavně v hotovosti a depozitech. Oba tyto argumenty mi zní rozumně a o obou se hovořilo i v souvislosti s japonskými ztracenými dekádami. Pettis k nim přidává ještě třetí: V Číně si půjčují hlavně firmy, domácnosti jsou čistými střadateli. Uvolnění monetární politiky tedy pomáhá více firmám než domácnostem a spotřebitelům. Firmy si pak levně půjčují na to, aby zvýšily svou výrobní kapacitu. Výsledkem je ale nadměrná nabídka, která tlačí ceny dolů.
Tento třetí argument zní logicky, ale opomíjí jednu důležitou věc. Pokud se totiž zvednou investice, neznamená to jen vyšší nabídku, ale také vyšší poptávku. Na to, aby byly postaveny nové továrny či domy, musí firmy najmout lidi a koupit materiál. Poptávka po práci se zvýší, porostou mzdy a následně i ceny a inflační tlaky. Po dokončení investic se zvedne produktivita práce, což se opět projeví na mzdách. Tento mechanismus by měl fungovat i přesto, že čínské investice jsou často jen málo produktivní. I potom jsou poptávkou, přestože jsou během celého procesu najímáni lidé, aby stavěli města duchů.
Pettis uvažuje také o tom, že v případě Číny nemá smysl, aby dosáhla úrovně infrastruktury a kapitálové zásoby porovnatelné s mnohem bohatšími ekonomikami. Důvodem je nízká produktivita práce. Pokud je práce levná, ekonomika by se měla při výrobě spoléhat zejména na ni a ne na kapitál. Můžeme ale tvrdit, že Čína by měla budovat nové továrny, metro a další kapitálové zboží a využívat k tomu právě levnou pracovní sílu. Dalším známým čínským medvědem je Paul Krugman, který se zaměřuje na související oblast: Dosavadní vysoká nabídka práce je tím hlavním důvodem, proč návratnost kapitálu v Číně leží vysoko. A stále rostoucí nedostatek levné pracovní síly bude přesně tím, co bude návratnost kapitálu snižovat. Každý medvěd si najde to své.
Autorem je Simon Cox z BNY Mellon Investment Management.
Zdroj: FTAlphaville