Nejdřív připomeňme strohá fakta. Směrnice 2003/87/ES stanovila, že v průběhu tzv. druhého alokačního období (2008 - 2012) je možné subjektům povinně participujícím na evropském systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS) přidělit až 90% emisních povolenek zdarma. Česká republika implementovala tuto část směrnice prostřednictvím tzv. druhého Národního alokačního plánu (NAP II), a to tak, že českým subjektům zapojeným do EU ETS bylo zdarma alokováno plných 100% emisních povolenek. V prvních třech letech účinnosti NAP II bylo skutečně všem subjektům přiděleno zdarma 100% jim přiznaných povolenek; v roce 2010 však došlo k tzv. solárnímu boomu (vyplývajícímu z velkoryse nastavených podpor výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a neschopnosti české veřejné moci přijmout včas opatření tento boom účinně omezující), a proto byla s cílem najít dodatečné finanční prostředky přijata novela daně darovací, která stanovila, že (výhradně) výrobci elektřiny z klasických energetických zdrojů musí za bezplatnou alokaci povolenek v letech 2011 a 2012 zaplatit státu darovací daň ve výši 32%.
Několik daní postižených subjektů zákonnost stanovení takové daně rozporovalo, přičemž prvoinstanční soudy rozhodly, že stanovená daň odporuje právu EU v oblasti omezování emisí ze skleníkových plynů. Odvolací finanční ředitelství proti těmto rozsudkům podalo tzv. kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud (NSS) se za účelem kvalifikovaného posouzení dané problematiky obrátil na SD EU s předběžnou otázkou, zda daň darovací z emisních povolenek je skutečně rozporná s příslušným acquis communitaire EU.
Optimismus českých úřadů. Možná falešný
Po zveřejnění rozhodnutí SD EU v dané věci padlo z úst zástupců české veřejné moci několik silných a optimistických prohlášení. Za prvé: Rozhodnutí ESD je pro ČR v zásadě pozitivní. Za druhé: Evropské právo umožňuje až 10% povolenek alokovat nikoli bezplatně, ČR s ohledem na skladbu svého průmyslu a nutnost zachování jeho konkurenceschopnosti zvolila 100% bezplatnou alokaci, kterou následně (s odvolávkou na možnost 10% „nikoli bezplatné“ alokace) doplnila daní darovací. Za třetí: Úředníci na ministerstvu financí již začali propočítávat, zda vybraná daň darovací skutečně přesahuje oněch 10% či nikoli, aby bylo jasné, kolik – pokud vůbec něco – z vybrané daně darovací bude nutno vracet dotčeným daňovým poplatníkům. A konečně za čtvrté: I pokud by se část vybrané daně vracela, bude to mít na státní rozpočet v zásadě neutrální dopad (co se kdysi vybralo, nyní se vrátí a tedy „nula od nuly pojde“).
Vzhledem k textu rozhodnutí SD EU, a dosud vydaným rozsudkům a stanoviskům českými soudy je však možný i trochu jiný pohled na danou věc, takový, který pro českou pokladnu zase tolik optimisticky nevyznívá.
Realita rozhodnutí
Za prvé: Rozhodnutí SD EU pro Česko pozitivní není, protože konstatuje hrubé porušení práva EU ze strany České republiky. Daň darovací dle SD EU totiž „představuje poplatek zatěžující bezplatné přidělení povolenek na emise skleníkových plynů, který je neslučitelný s požadavkem bezplatnosti zavedeným směrnicí 2003/87/ES“.
Za druhé: ČR daň darovací v žádném případě nepřijala s cílem jakkoli souvisejícím s konkurenceschopností českého průmyslu či za účelem posílení redukce emisí skleníkových plynů. Jediným cílem tohoto kroku bylo najít dílčí zdroj peněz, z nějž by stát mohl pokrýt své výdaje na podporu výroby elektřiny z fotovoltaických elektráren. SD EU v tomto směru uvedl, že: „Takové opatření, jehož cílem, jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, bylo získat dodatečné příjmy pro provozovatele solárních elektráren, sleduje jiné cíle než směrnice 2003/87/ES“.
Za třetí: Úsilí úředníků ministerstva financí propočítat, zda vybraná daň darovací skutečně přesahuje oněch povolených - nikoli bezplatně alokovaných - 10%, se může jevit jako poněkud předčasné. Dle SD EU by se totiž ona 10% „nikoli bezplatná“ alokace měla posuzovat „z hlediska subjektů v každém z dotčených odvětví, a nikoliv ve vztahu ke všem povolenkám vydaným členským státem při dodržení zásady rovnosti.“. Viděno tímto prizmatem, je možné dojít k závěru, že darovací daň (ve výši 32%), která byla selektivně uložená jen a pouze výrobcům elektřiny z klasických energetických zdrojů, neodpovídá možnosti nikoli bezplatně alokovat (při zachování zásady rovnosti) 10% povolenek, a proto odporuje právu EU jako celek (tedy nikoli z 10%, 22%, 32% či 68%).
Za čtvrté: Pokud by se vybraná daň darovací (či její část) vracela, nebude to patrně mít na státní rozpočet zcela neutrální dopad, neboť spolu s vybranou daní by bylo nutno vyplatit postiženým daňovým poplatníkům i , a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů (viz § 254 daňového řádu). Absolutní výše tohoto úroku přitom v čase logicky roste…
Banánová (energetická) republika
Již dříve jsme na těchto místech varovali před Energetickým šotkem, který v rámci své strašidelné činnosti likviduje bohulibé úsilí našich energetických legislativců. Při vědomí toho, jak Energetický regulační úřad všemožně zpochybňuje jím vydaná licenční rozhodnutí, jak nejvyšší státní zástupce na základě materiálů připravených ERÚ usiluje o zrušení licenčních rozhodnutí vydaných tím samým ERÚ, nebo jak zástupci státní berní správy, kteří (sotva co oschnul inkoust na dokumentu deklarujícím hrubé koncepční rozpory daně darovací z emisních povolenek s právem EU) spekulují, jakou částku by bylo možno při určitém výkladu závěrů SD EU postiženým daňovým poplatníkům nevrátit, se však zdá, že česká veřejná moc je stižena mnohem závažnějším problémem. Leckoho by až mohlo napadnout ocitovat klasika, který svůj popis chodu věcí veřejných v jedné daleké karibské gubernii zakončil posmutnělým konstatováním: „Well, gentlemen, I can really smell banana in the air here…“.
Předešlý článek na stejné téma naleznete zde.