Jedním z nejvýznamnějších investorských témat současnosti je „normalizace“ monetární politiky. Týká se to z evidentních důvodů hlavně USA a amerických trhů. Paul Krugman měl před dvěma měsíci přednášku na Economic Policy Institute, zaměřovala se právě na to, kdy by měl Fed začít zvedat sazby. Krugman byl jedním z mála, kdo od počátku krize, respektive od počátku masivního monetárního uvolnění tvrdil, že hlavním rizikem je deflace, inflace neporoste a výnosy dluhopisů zůstanou dlouhodobě nízko. Dnes se to zdá jako samozřejmost, hovoříme ale o době, kdy ze všech stran zněla výmarská varování před hypersupermegainflací. Podle mne tak máme pádný důvod naslouchat tomuto ekonomovi i nyní.
Krugman je v kostce zastáncem názoru, že lepší je se zvedáním sazeb počkat déle, než ho uspěchat. Z mého hlediska dává argumenty většinou smysluplné, ale někdy i trochu podivné. Mezi ty první patří (mými slovy) to, že monetární politika umí daleko lépe brzdit, než šlapat na plyn. Což v současné situaci znamená, že pokud by Fed utáhl o něco déle a projevilo se to vyšší inflací, bude jednodušší tuto inflaci ztlumit, než eliminovat problém opačný – oživovat ekonomiku v případě příliš brzkého utažení. Jinak řečeno, rizika nejsou symetrická a to bychom měli brát v úvahu. K dokonalému načasování nedojde, jde o to, kterým směrem spíše chybovat.
Zajímavý byl v této souvislosti i nobelistův výlet do historie „konsenzuálního“ inflačního cíle ve výši 2 %. Dřívější studie prý ukazovaly, že takový cíl stačí na to, aby pravděpodobnost dosažení nulové hranice sazeb klesla na 5 % (což se dnes zdá těžko uvěřitelné). A významnou roli prý hrála i snaha „umlčet“ požadavky na to, aby centrální banky udržovaly cenovou stabilitu. Ta by byla problematická z řady důvodů, mimo jiné proto, že kvůli technologickému pokroku bychom se při cenové stabilitě efektivně pohybovali v deflaci. Kompromisem tak byla nakonec ona 2 %.
Za slabší považuji Krugmanův argument proti tezi, že nižší sazby mohou přispívat k finanční nestabilitě. Ekonom tvrdí, že k růstu zadlužení a rizika v systému mohou vést zrovna tak nízké sazby, jako sazby vysoké. V druhém případě prý tak, že dlužníci podstupují vyšší riziko proto, aby byly schopni dosáhnout vyšších výnosů a byli schopni splácet vyšší úroky, či obecně uspokojit vyšší požadovanou návratnost. Jinak řečeno, čím vyšší jsou sazby, tím více nás to nutí do rizika, abychom tyto sazby „utáhli“. Pak bychom si ale nevybrali – při nízkých sazbách bychom hodně riskovali proto, že je k dispozici levný kapitál. Při vysokých sazbách proto, abychom poplatili kapitál drahý. Co ale poměrně jasný argument, že dražší kapitál v první řadě omezuje množství investic – měly by zůstat investice kvalitnější z hlediska profilu návratnost-riziko? Nevím tedy, jestli tato Krugmanova úvaha není přece jen příliš kreativní.
Co mě naopak hodně zaujalo je ekonomův popis realitní krize v Švédsku z počátku devadesátých let. Krugman jí interpretuje jako důkaz toho, že podobné krize se obejdou bez velké příjmové nerovnosti – ta je a byla ve Švédsku na velmi nízké úrovni a podle toho by se zdálo, že nerovnost nemůže stát za problémy finančního systému (tedy ani v USA a jiných mnohem více „nerovných“ zemí). Mnohem důležitější ale je v současné situaci to, že realitní bublina ve Švédsku vznikla i přesto, že sazby byly poměrně dost vysoko. Tento fakt jde proti poměrně rozšířenému přesvědčení, že za globálními ekonomickými problémy a bublinami posledního více než desetiletí stojí hlavně centrální banky. Což se promítá i do diskuse ohledně sazeb současných.
V extrému by se pak mohlo zdát, že vývoj ve Švédsku vlastně podporuje i výše zmíněnou tezi „vyšší sazby = vyšší riziko“, ale tak daleko bych zase nešel. Celkově se domnívám, že centrální banky se samozřejmě učí a dělají chyby, ohledně podílu na krizích jim je ale přisuzována vyšší vina, než jakou skutečně mají. Jednou z příčin mého názoru jsou studie, které na „pokusech na lidech“ jasně ukazují, že bubliny a iracionální cenové výstřelky si rádi tvoříme sami bez jakéhokoliv impulsu zvenčí. Samozřejmě je rozdíl, pokud se alkoholik nalézá v místnosti plné lahví s rumem, nebo lahví s mlékem. Ale to, že lahve začne otvírat, je jeho volba.
Pokud bychom pak nyní razantně zvedali sazby jaksi preventivně jen ze strachu předtím, že na Wall Street (či jiné podobné „street“) se opět stanou nějaké excesy, jde o hodně absurdní situaci: Nezodpovědní velkofinančníci nejdříve problémy vytvořili, pak se jako první zahojili při jejich řešení a nyní, když mají z řešení těžit i ostatní (nezaměstnanost konečně výrazně klesá, ekonomika se dostává k „únikové“ rychlosti), se musí preventivně skončit kvůli tomu, aby WS zase nedělala problémy?