Na internetu se po krachu jednání mezi Řeckem a jeho věřiteli začala objevovat fotografie z roku 1953 pořízená během jednání o snížení německých dluhů. Kritici německých požadavků na ještě větší fiskální utahování v Řecku poukazují i touto fotografií na to, že samotné Německo před ne příliš vzdálenou dobou těžilo z benevolentnějšího přístupu svých věřitelů. Fotografie tedy může být důkazem německého pokrytectví, ale ve skutečnosti přináší ještě jedno mnohem důležitější poučení: Podobné problémy se řešily už v minulosti a řešení bylo úspěšné.
Dobrou zprávou je, že ekonomové mají dost přesnou představu o tom, co by se nyní mělo učinit. Tou špatnou je, že politici trvají na tom, aby se znovu a znovu opakovaly kroky, které nikam nevedou. Ekonomka Carmen M. Reinhartová je možná největším odborníkem na dluhové krize ve světě a tvrdí, že se v podstatě neustále opakuje ta samá situace, je ale velmi jednoduché ztratit se v konkrétních problémech. Z historického vývoje je jasně patrné, že hluboké dluhové krize se vyřeší až poté, co proběhne významné snížení hodnoty dluhu. Čím déle se čeká, tím větší toto snížení nakonec musí být. A nikdo by tomu neměl rozumět lépe než právě Německo. To totiž těžilo z dohody v roce 1953, která stála na počátku německého ekonomického zázraku. O celých dvacet let dříve přišel navíc default Německa, kterému předcházely hyperinflace a ekonomická deprese, která pomohla Hitlerovi k moci.
Reinhartová spolu s Christophem Trebeschem provedli analýzu, která ukazuje, že po defaultech z roku 1934 přišlo prudké ekonomické oživení. Tyto defaulty přitom snížily dluh v průměru o 43 % a nastaly u více než tuctu zemí. Toto oživení ale podle nich většinou nenastává u měkčích forem defaultů, tedy zejména po prodloužení doby splatnosti či snížení sazeb. MMF i přesto před pěti lety tvrdil, že „default vyspělé ekonomiky je nežádoucí a nepravděpodobný“. Namísto něj tak MMF přišel s ekonomickou analýzou vývoje řecké ekonomiky, která však nebyla ničím jiným než pouhou pohádkou. MMF mimo jiné tvrdil, že řecká vláda bude letos dosahovat primárního rozpočtového přebytku ve výši 3 % a ekonomika poroste tempem 4 %.
Věřitelé přirozeně většinou nesouhlasí s tím, aby dlužníci nespláceli své závazky. Německo a jeho spojenci ale poukazují hlavně na možnost „morálního hazardu“. Tvrdí, že pokud by Řecku bylo umožněno jednoduché vyřešení jeho problémů s dluhem, není nic, co by mu zabránilo v dalším rozhazování cizích peněz. A jaké poučení by si z toho vzaly země jako Portugalsko? Nesmíme ale zapomínat na to, že řecká ekonomika se už změnila o 25 %, tamní důchodci žijí v chudobě, banky jsou zavřené. To se přece musí počítat jako zkušenost s důsledky nezodpovědnosti. Žádná rozumná země by se tímto směrem nevydala. Německo ve skutečnosti chápe problém morálního hazardu úplně obráceně. Tento problém se totiž ve standardním pojetí vztahuje k věřitelům a k jejich snaze pokrýt ztráty ze špatných úvěrů dalšími špatnými úvěry. A přesně to Evropa nyní činí. Pomoc Řecku měla za cíl splacení závazků vůči německým, francouzským a dalším bankám. Samotnému Řecku další půjčky příliš nepomohly.
Někdo tvrdí, že záchranné půjčky byly Řecku poskytnuty proto, že finanční systém byl v roce 2010 příliš křehký. Adam S. Posen z Peterson Institute for International Economics ale tvrdí, že hlavní roli hrála politická zbabělost. Věřitelské země dalšími půjčkami pouze zachraňovaly vlastní bankovní systém. „Vlády budou dělat všechno možné, jen aby se ztráty neukázaly přímo v jejich rozpočtu,“ tvrdí Posen. Defaultům z roku 1934 předcházelo více než deset let polovičatých řešení. Bude muset Řecko čekat stejně tak dlouho?
Autorem je Eduardo Porter.
Zdroj: NYTimes