Předpokládejme, že se ve Spojených státech prosadí jestřábi, dojde k vojenské intervenci a zničení ISIS. Co potom? Jestliže chceme odpovědět na tuto otázku, musíme vážně zvážit, co se dělo v historii. Když Američané v roce 1991 vyhnali armádu Saddáma Husajna z Kuvajtu, domnívali se, že dosáhli rozhodujícího vítězství. Deset let si mladší Bush myslel, že svého otce ještě předčil, když porazil Talibán v Afghánistánu a se samotným Husajnem udělal krátký proces. Barack Obama pak svrhl libyjského diktátora Kaddáfího stylem, který Hillary Clintonová popsala slovy: „Přišli jsme, viděli jsme, on zemřel.“
Vypadá to jako jasný příběh, ale vývoj, který nastal po každém z popsaných vítězství, tak jednoznačný není. Dostavila se řada nečekaných komplikací a problémů. To, co mělo být osvobozením, se zvrhlo v násilí a nepokoje. Samotná existence ISIS je konečným verdiktem ohledně války v Iráku. Ten je dnes jen napůl fungujícím státem, který není schopen chránit své hranice a přitahuje teroristy.
Spojené státy nesou velký díl zodpovědnosti za ISIS
Spojené státy nesou velký díl zodpovědnosti za to, k čemu došlo. Nebýt jejich nezodpovědných rozhodnutí o invazi do Iráku, ISIS by neexistoval. Pravdou také je, že Spojené státy mají dost vojenské síly na to, aby se s tímto „kalifátem“ rychle vypořádaly. Kontingent o 50 000 mužích by s dostatečnou podporou vzdušných sil nadělal z armády ISIS sekanou. Po útocích v Paříži je nálada v USA takovému postupu nakloněna a většina politiků je pro zintenzivnění kampaně proti ISIS. A proč ne? Co by na tom mohlo být špatného?
Pokud jsme přesvědčeni, že vítězství by bylo bezproblémové, připomíná to první euforické reakce na operaci Pouštní bouře z roku 1991 a na další operace v regionu. Znovu a znovu se ale ukázalo, že nezamýšlené důsledky těchto operací jsou velmi vážné. Nepřítel se vždy rozptýlil a nakonec se vynořil někde jinde a celý konflikt pokračoval dál. Jestliže nás někdo ujišťuje, že tentokrát by tomu bylo jinak, měli bychom mít o takovém tvrzení vážné pochyby.
Proč se opakovaně ukazuje, že naše očekávání jsou příliš optimistická a realita je jim nakonec velmi vzdálená? Proč se vítězství na bitevním poli mění v násilí a nepokoje v celé společnosti? Předtím, než se Spojené státy pustí do dalšího vojenského dobrodružství, měly by se nad podobnými otázkami dobře zamyslet. Profesor Eliot A. Cohen už léta tvrdí, že po útocích z jedenáctého září začala čtvrtá světová válka (tou třetí byla válka studená). Na první pohled se může zdát, že konflikty s islámským světem nelze srovnávat s celosvětovou destrukcí během předchozích světových válek. A samotné slovo válka je obecně nadužívané. Ale přesto má názor Cohena něco do sebe.
Jsme ve čtvrté světové válce
Cohen v první řadě hovoří o tom, že současná válka bude pravděpodobně trvat celý život současné generace a zřejmě i během většiny života našich dětí. Vyhrají tak ti, kteří budou nejodolnější. Profesor tvrdí, že v sázce je samotný americký způsob života. Nemá tím na mysli právo pít pivo v restauraci, ale svobodu projevu, náboženského vyznání, rovnost mužů a žen a svobodu obecně. Cohen tak nesouhlasí s „terapeutickým bombardováním“ ISIS, které provádí prezident Obama. Tvrdí, že je třeba razantního úderu, ale zároveň varuje, že půjde o „dlouhý a krvavý proces“.
Jádro problému ale spočívá v tom, že Spojené státy byly už roky před jedenáctým zářím ve vojenském konfliktu s řadou skupin islámského světa. Nikdy ale neukázaly ochotu či schopnost dokončit celý proces. Washington se choval nesystematicky a to je důvod, proč války v Iráku i Afghánistánu přinesly takové zklamání. Ve srovnání s Vietnamem šlo o velmi polovičaté pokusy, během nichž nebylo vysláno dostatek jednotek a ty, které vyslány byly, nezůstaly na místě dostatečně dlouho. Cohen tvrdí, že nepříteli musí být zlomen vaz, a to vyžaduje mnohem větší vojenskou sílu.
Z USA by se stala zbrojařská ekonomika
Američané by neměli naslouchat hlasům, které tvrdí, že válku lze vést uhlazeným a kultivovaným způsobem. Poslouchat by měli Cohena, který dobře ví, že válka je špinavá a tvrdá záležitost. Co by ale jeho návrhy vyžadovaly v praxi? USA by se musely přepnout do válečného režimu, vláda by musela být schopna získat více vojáků a zvýšit výdaje na zbrojení, a to po dlouhou dobu. Na scénu by se muselo vrátit i slovo, které ze slovníku politiků úplně zmizelo: Mobilizace.
Pentagon odhaduje, že ISIS disponuje asi 20 000 vojáky. I kdyby se nad nimi podařilo rozhodujícím způsobem zvítězit, bylo by nutné udržovat pořádek a stabilitu v celém regionu, který nyní pod kontrolou ISIS je. A celé by to muselo trvat až do doby, kdy už by nepanovaly podmínky pro vznik nějakého nástupce ISIS. Nedá se čekat, že by se do něčeho takového pustil francouzský prezident François Hollande nebo britský ministerský předseda David Cameron. Učinit tak mohou pouze Američané a ti se nebudou moci jen tak sbalit a odjet poté, co bude dosaženo vojenského vítězství.
Jak dlouho by museli Američané zůstat? Pokud vezmeme v úvahu zkušenosti z Iráku a Afghánistánu, tak asi čtvrt století. K tomu se přidává řada dalších zemí, kde by možná bylo zapotřebí americké vojenské intervence. Afghánistán, Libanon, Somálsko, Jemen či některé země západní Afriky jsou centry stále silnějších nepokojů. A pokud nepotlačí země jako Egypt, Pákistán či Saúdská Arábie radikální síly, které bují přímo na jejich území, mohou se na seznam dostat také.
Kolektivní sebevražda
Jeden americký generál před invazí do Iráku odhadoval, že na zajištění poválečné stability bude třeba stovek tisíců vojáků. Nyní se ukazuje, že měl pravdu. V případě Afghánistánu platí to samé a obě země dohromady by tak vyžadovaly 600 000 – 800 000 vojáků. Pentagon má na každou jednotku v cizí zemi jednu jednotku v záloze a jednu, která se připravuje na vystřídání té první. To znamená, že k udržení dlouhodobé vojenské akce by celkově bylo třeba mít k dispozici 1,8 – 2,4 milionu vojáků. Jinak řečeno, americká armáda by při rozpoutání čtvrté světové války musela být asi pětkrát větší, než je nyní.
Je tedy jasné, že popsaný vojenský konflikt by vyžadoval výrazné zvýšení rozpočtových deficitů, nebo zvýšení daní a omezení současných výdajů, včetně výdajů na zdravotní péči. Jinak řečeno, rozjetí čtvrté světové války a zároveň udržení určité fiskální zodpovědnosti by vyžadovalo kroky, kterých se každý politik velmi bojí.
Cohen se domnívá, že žádná jiná alternativa než velké vojenské tažení neexistuje. Tvrdí, že buď tento plán začneme brát vážně, nebo nastanou vážné problémy. Nebere v úvahu to, že čím více vojáků na Blízký východ posíláme, tím většímu odporu čelí. A čím více militantů zabijeme, tím více se jich znovu objeví. A už vůbec nehovořím o obětech na civilních životech, které v konečném důsledku jen zvyšují popularitu extrémistů. Cohena bychom měli bedlivě poslouchat, ale měli bychom si být vědomi toho, co jeho plán přináší. Podle mého názoru jde o pozvání ke kolektivní sebevraždě.
Autorem je Andrew J. Bacevich z Boston University.
Zdroj: The American Conservative