Výraz „krize“ je obvykle spojován s obchodními deficity. Německo sice dosahuje rekordních přebytků, které nyní převyšují i přebytky čínské, ovšem i v tomto případě můžeme hovořit o tom, že bilance jeho běžného účtu vyvolává velké problémy v eurozóně, v celé světové ekonomice a v neposlední řadě i v samotném Německu. Vláda Angely Merkelové se však i přesto drží tradičního pohledu, který tvrdí, že jde jen o známku německého úspěchu, ne německé slabosti. A vláda i Bundesbanka tak odmítají tvrzení, že je nutné stav věcí změnit. Podle jejich názoru je nesmyslné opravovat to, co není porouchané.
Když došlo ke znovusjednocení Německa, německá platební bilance byla v mírném deficitu. Poté ale došlo k prudkému zlepšení německé konkurenceschopnosti, bilance se přesunula do přebytků, které následně rychle rostly. Příčinou byly reformy v samotném Německu, ale i neudržitelný boom na periferii eurozóny. Po krizi v eurozóně se německé přebytky vůči ostatním zemím měnové unie snížily, vzrostly ale naopak přebytky vůči zbytku světové ekonomiky. V roce 2015 se dostaly na rekordní úrovně, čemuž pomohly i nízké ceny ropy a oslabení eura. Němci v této souvislosti ale tvrdí, že jde pouze o přechodné faktory.
Zmíněné přebytky můžeme zároveň vnímat jako nerovnováhu mezi úsporami a investicemi. Ta vzniká kvůli vysokým domácím úsporám (odrážejícím stárnutí populace) a velmi nízkým investicím korporátního sektoru. Ty jsou tlumeny nízkým očekávaným růstem ekonomiky. Mimořádně vysoké finanční přebytky korporátního sektoru tak představují protipól přebytků běžného účtu a zdá se, že tento stav je dlouhodobý.
Proč jde ale o problém? Začněme z globální perspektivy. Německé přebytky jsou keynesiánskými ekonomy, jako je Paul Krugman a Ben Bernanke, vnímány jako brzda poptávky ve zbytku světové ekonomiky. Tento poptávkový deficit je pak stále těžší eliminovat nízkými sazbami. Jednoduše řečeno, německé čisté exporty zvyšují německý produkt, ale ubírají z HDP ve zbytku světa. A to přispívá k nízkým sazbám v celé globální ekonomice.
Za normální situace by došlo k poklesu sazeb ve zbytku světa, načež by došlo k posílení německé měny a následně k eliminaci obchodních přebytků. Tomu ale brání fakt, že sazby jsou už nyní na nule, a také existence eura, jehož kurz neroste tolik, jako by rostl kurz německé marky. MMF tak odhaduje, že reálný kurz je v případě Německa asi o 15 – 20 % podhodnocen a právě to tvoří jádro popsaného problému. Bez eura by totiž německé exporty značně trpěly kvůli silné marce.
Nyní se podívejme na eurozónu. Němci tvrdí, že jejich přebytky odrážejí konkurenceschopnost německého průmyslu a že nejde o problém, který by bylo třeba nějak řešit. To by znamenalo, že zbytek eurozóny by musel korigovat své obchodní deficity následováním německého příkladu. Tedy restrukturalizací ekonomiky a reformami trhu práce. Na první pohled se zdá, že tento recept částečně funguje, protože od roku 2006 se celkové deficity zbylých zemí eurozóny zmenšily na polovinu. Itálie a Španělsko se dokonce dostaly do přebytku. Optimisté tvrdí, že je pouze třeba nechat celý proces doběhnout až do konce. Jenže dosavadní posun k nové rovnováze představuje především odraz slabé poptávky zemí na periferii eurozóny. A tolerance voličů vůči utlumenému ekonomickému prostředí už naráží na své hranice.
MMF i Evropská komise se domnívají, že Německo by mělo aktivně korigovat své vnější přebytky. Jejich návrhy se v podstatě kryjí s tím, co tvrdí řada dalších ekonomů: Německo by mělo využít své fiskální pozice a zvýšit investice do infrastruktury, k tomu by měly proběhnout reformy na trhu práce, které by zvýšily nabídku pracovní síly a následně i dlouhodobý růst a investice firemního sektoru. Navíc by se měl přidat vyšší růst mezd, který by snížil mezinárodní konkurenceschopnost Německa.
Německo s touto diagnózou a navrhovaným řešením nesouhlasí. MMF ovšem tvrdí, že pokud nepřijdou změny, přebytky běžného účtu budou v Německu v následujících letech převyšovat 7 % HDP. Země na periferii eurozóny už přitom učinily hodně, aby jejich deficity klesly. Jestliže nyní italské banky čelí krizi, jde částečně o důsledek německých přebytků. Eurozóna potřebuje od Německa větší pomoc, a to dříve, než už bude pozdě.
Autorem je ekonom a investor Gavyn Davies.
Zdroj: FT