Záhada „zmizelé“ inflace

Proč vlastně z vyspělých ekonomik zmizela inflace? Jednoduchou a technicky správnou odpověď na zmíněnou otázku lze dát v čistě monetaristickém duchu: V ekonomice neobíhá dost peněz na to, aby se ceny zboží začaly zvedat tempem, které z řady důvodů požadujeme za optimální. Jak je to možné v době, kdy centrální banky „tisknou“ peníze jako o život? Ze dvou základních důvodů: Centrální banky sice zvyšují nabídku „bazických“ peněz, bankovní systém z nich ale netvoří dost peněz širších (zadrhla se peněžní multiplikace). A zároveň roste poptávka po penězích (nezaměňovat s poptávkou po mamonu). To se zase projevuje tak, že klesá rychlost obratu peněz v ekonomice.

Německý a Americký mechanismus ztráty inflace

Tato „friedmanovská“ odpověď je technicky v podstatě bezchybná, ale přece jen asi většina z nás cítí, že by se o věci dalo říci ještě něco zajímavějšího. O to se nedávno pokusili kolegové z Natixis, kteří se na věc podívali „nabídkovou“ perspektivou (která ale v základu plně zapadá do výše uvedeného). Analytici banky porovnávali vývoj v USA a v Německu, protože ač v obou těchto zemích inflace „zmizela“, příčiny jsou různé.

Ve Spojených státech stejně jako v Německu dochází k poklesu nezaměstnanosti a ta se nyní drží na poměrně dost nízkých úrovních. V USA ale tento stav navzdory učebnicovým předpokladům nevede k akceleraci růstu nominálních mezd a jednotkových nákladů práce ULC. Jádrová inflace se pak drží vývoje ULC (viz následující grafy) – tedy také neroste. Můžeme tedy jinými slovy hovořit o tom, že v první řadě zmizela Phillipsova křivka – konkrétně vazba mezi nezaměstnaností a mzdami/ULC. Hlavní příčinou bude to, co můžeme nazvat malou vyjednávací silou práce (i když je samozřejmě namístě se ptát, proč je tedy vlastně malá).

Jak je tomu v Německu? Data ukazují, že tam vazba mezi nezaměstnaností a mzdami stále existuje (nižší nezaměstnanost skutečně vede k vyššímu růstu mezd). Nicméně řetězec mezi nízkou nezaměstnaností a inflací je přetržen o úroveň výše – vyšší mzdy a ULC totiž vstřebávají firmy poklesem svých ziskových marží. V tomto případě je tedy zase malá vyjednávací síla firem, ovšem ne vůči práci, ale vůči zákazníkům. Korporátní sektor tak není schopen promítat nízkou nezaměstnaností zvyšované ULC do výstupních cen.

Jednoduše tedy můžeme říci, že inflace se může ztratit kdekoliv v řetězci „vyšší ekonomická aktivita – klesající nezaměstnanost – rostoucí mzdy – rostoucí výstupní ceny“. Nejde totiž o řetězec ukovaný ze železa, ale je flexibilní. Ale jeho flexibilita také není neomezená – třeba německé firmy nemohou vstřebávat mzdové tlaky donekonečna.

Zmizela opravdu?

Přes všechno výše uvedené je určitě namístě se ptát, zda inflace skutečně zmizela (nebo zda flexibilita článků zmíněného řetězce už není zkoušena příliš). Tím nechci dávat za pravdu hlasům, které od počátku krize tvrdí, že hypersupermegainflace už je za rohem. Žijeme ale v dobách, které jsou ekonomicky neprobádané a podivuhodných zvratů už jsme za posledních několik let zažili také dost.

První dva grafy ukazují vývoj Fedem oblíbeného deflátoru spotřebitelských cen. První z nich můžeme považovat za onen důkaz zmizení Phillipsovy křivky (nulová vazba mezi nezaměstnaností a deflátorem), druhý ukazuje vazbu mezi ULC a tímto deflátorem. Z hlediska položené otázky je pak povšimnutíhodný poslední vývoj, který lze charakterizovat pouze jako jemně zvednutou vlnkou deflátoru:



Zatímco výše uvedené tedy naznačuje, že inflace je stále do značné míry ztracena, pohled na další graf od Deutsche Bank už vyvolává hodně opačný dojem. V něm je vývoj jádrové inflace, jádrové inflace ve službách a inflace měřená na základě indexu Atlanta Fedu:



Inflace nám to tedy moc neulehčuje – je schovaná/neschovaná a navíc má tendenci se schovávat na různých místech. Pokud by se ukázalo, že už není vůbec schovaná (jak tvrdí DB), znamenalo by to změnu řady zjednodušených pravidel a úvah, podle kterých se trhy nyní řídí.