Není třeba dlouze rozebírat, že Evropa a zejména eurozóna si po roce 2008 nevedou dobře. Společná měna měla přinést prosperitu a zvýšit vzájemnou evropskou solidaritu. Učinila ale pravý opak a některé země trpí depresí, která je svou hloubkou větší než Velká deprese. Pokud chceme znát řešení, musíme nejdříve zjistit, co se vlastně pokazilo. Někteří lidé tvrdí, že došlo k řadě chyb na poli ekonomické politiky. Mezi ně řadí zejména nadměrné fiskální utahování a špatně navržené strukturální reformy. Jinak řečeno, s eurem podle této teorie žádné problémy nejsou, napravit je třeba pouze ekonomickou politiku.
S tímto pohledem nesouhlasím. Eurozóna čelí hlubším problémům, které jsou možná neřešitelné. Jinak řečeno, euro bylo problémem od samého počátku. Došlo k eliminaci klíčových mechanismů přizpůsobení, jako jsou různé sazby a měnové kurzy, ničím se však nenahradily. K tomu přidejme centrální banku, jejíž mandát se točí pouze kolem inflace, a vlády omezené fiskálními deficity a dostaneme vysokou nezaměstnanost a hrubý domácí produkt, který se nachází hluboko pod potenciálem.
Pokud nelze obnovit rovnováhu přes nominální směnný kurz, je možno ji získat změnou kurzu reálného. Například řecké ceny tak musí klesnout relativně k německým. Neexistuje ale žádný mechanismus, který by vyvolal růst cen německých. Pokles cen řeckých pak sebou nese enormní společenské a ekonomické náklady. Můžeme pak snít o tom, že řecká produktivita se vyrovná té německé, ale nikdo zatím nevymyslel, jak toho v praxi dosáhnout. To samé platí o Portugalsku a Španělsku.
Bez celkové strategie pak dochází k tomu, že trojka mezinárodních institucí se snaží záplatovat problémy a vymýšlet nová pravidla. Monetární politika by se ale měla více zaměřovat na zaměstnanost a růst a ne pouze na inflaci. Průmyslová politika by měla více pomáhat zaostávajícím zemím, aby dohnaly ty před nimi. A fiskální politika by se měla zaměřit na podporu růstu. Podobné změny jsou ale v praxi nedosažitelné zejména kvůli Německu, které stále prohlašuje, že „Evropa není transferovou unií.“
Prosperitu Evropě nezajistí pouhé změny v současném měnovém systému. Recese a deprese prostě souvisejí s režimy pevných měnových kurzů. Evropa navíc pro svou ekonomickou a politickou spolupráci společnou měnu nepotřebuje. Konec společné měny by nebyl koncem evropského projektu. Stále by tu byla zóna volného obchodu a migrace. Přechod od eura by musel být hladký, jeho cílem by mohla být severní zóna silného eura a jižní zóna slabého eura. Největší problém by sebou nesly dluhy a jejich nejjednodušším řešením by byla jejich denominace v „jižních“ eurech.
Společná evropská měna měla být nástrojem pro dosažení společných cílů, ovšem v praxi funguje přesně obráceně. Podkopává společný projekt, rozděluje Evropu a ničí solidaritu. Hladký rozvod a možný přechod na nová eura by mohl posunout Evropu k vyšší prosperitě a umožnit jí, aby se zaměřila na skutečné výzvy, kterým čelí. Evropa bude možná muset opustit euro, aby zachránila společný projekt.
Autorem je ekonom Joseph Stiglitz.
Zdroj: FT