Zdálky by se mohlo zdát, že Polsko ukazuje, jak pořádně provést exit z EU: O odchod se nežádá, je potřeba si znepřátelit Evropskou komisi natolik, že vás sama požádá, abyste odešli. Jenže i britská verze exitu ukazuje, že věci nikdy nejsou tak jednoduché, jak se na povrchu zdá, míní Izabella Kaminska a na stránkách FTAlphaville vysvětluje, co to znamená v případě Polska a jeho vztahu k EU.
Evropská komise před několika dny informovala, že zahájí disciplinární řízení proti Varšavě a její reformě soudního systému. Polské ministerstvo zahraničí v reakci na tuto zprávu uvedlo, že polská vláda s Evropskou komisí v dobré víře komunikuje a je připravena seznámit její zástupce se všemi aspekty reformy. „Jsme přesvědčeni, že všechny členské země budou pečlivě naslouchat našim argumentům, nebude nutné nás nijak stigmatizovat a také podléhat zbytečnému tlaku ze strany evropských institucí,“ dodalo ministerstvo. Podle jeho názoru je proti Polsku vedena jednostranná negativní kampaň, která není založena na faktech a znemožňuje Polsku vysvětlení reálné situace. Taková kampaň pak „vrhá stín na vzájemnou komunikaci“.
Jádrem celé situace je snaha polské pravicové strany Právo a spravedlnost PiS provést reformu justičního systému. Pokouší se o to už dva roky od chvíle, kdy se dostala k moci, a její snahy se většinou projevují výměnou soudců, což je podle některých názorů autoritářský přístup. PiS ale vidí věci jinak. Podle ní je celý systém stále zatížen zájmy bývalých komunistů a zkorumpovaných politických stran a musí být od nich očištěn. Politická opozice se tomu brání, protože je částí problému a pro PiS není překvapivé ani to, že Evropská komise se staví na stranu opozice. Jejím předsedou je totiž Donald Tusk, bývalý opoziční lídr.
Za hranicemi Polska převažuje názor, že PiS to přehání a změny v soudnictví ohrožují jeho nezávislost a tudíž i polskou demokracii. Jenže situace není ani zdaleka tak jasná, protože korupce a protěžování vlastních zájmů byly výrazným rysem polské justice. A to se v západních médiích většinou nedozvíme. Nějaká reforma tak smysl dává, ale je otázkou, zda PiS celou věc zlepší, či naopak. A hodně tu záleží i na historickém kontextu.
Pro Poláky má velký význam jejich suverenita. Prošli si dvěma světovými válkami a jejich minulost z nich udělala velké patrioty. Polské děti jsou vychovávány k tomu, aby si vážily vlastního jazyka a nezapomíná se na dobu, kdy tomu tak mohlo být pouze na tajných polských školách. Významnou částí historie je i meziválečná diktátorská vláda Jozefa Pilsudskiho.
Tento socialista přispěl k obnově republiky a jejímu sjednocení pod jednu vládu a právní systém. Jeho přílišný důraz na budování národa z něj ale nakonec učinil postavu, která zemi rozdělovala. A je tomu tak i dnes. Pro některé je totiž stále hrdinou, který byl sice autoritářem, ale jen proto, aby chránil polské zájmy. Pro druhé byl ovšem pouze sabotérem demokracie, které si Poláci většinou velmi cení. I dnešní politické rozdělení polské společnosti tento stav hodně připomíná a to by měli mít na paměti všichni, kteří se snaží o příliš jednoduché hodnocení situace v zemi, uzavírá Kaminska.