Pro většinu kritiků globalizace je obchod ničema zodpovědný za prohlubující se nerovnost a sílící ekonomickou nejistotu pracujících. Právě z takového uvažování pramení podpora eskalujícím clům amerického prezidenta Donalda Trumpa. Proč má potom toto poselství ohlas daleko za hranicemi Spojených států, ba dokonce vyspělých ekonomik, a přijímají jej dělníci mnoha rozvojových zemí, kteří jsou obvykle líčeni jako ti, jimž globalizace svědčí nejvíc?
Volný obchod není celosvětově jediným (a ani primárním) zdrojem světové nerovnosti a nejistoty. Jedním trvalým problémem, který kupodivu vyvolává mnohem méně všeobecného povyku, je skutečnost, že světovému hospodářství nadále vévodí finančnictví, což vytváří značnou nestabilitu a kumuluje rizika podobná těm, která vedla ke globální finanční krizi roku 2008.
Navíc se některé země dál drží fiskální střídmosti, místo toho, aby si upevňovaly rozpočty například zaváděním daňových kliček a úniků ve velkém, k čemuž se uchylují velké firmy i movití jednotlivci. Vyvíjí se a zavádí inovace šetřící pracovní síly, což u některých skupin pracujících vytváří „technologickou nezaměstnanost“.
Někteří tvrdí, že se volný obchod démonizuje jednoduše proto, že lidé nechápou, co je v jejich nejlepším zájmu. Takové tvrzení je ovšem povýšené a zjednodušující. I když je volný obchod nakonec všeobecně prospěšný, faktem zůstává, že během toho, co docházelo k uvolňování obchodu, se nerovnost zhoršovala.
Monopolizace v rámci volného obchodu
Podstatnou příčinou toho je, že stávající globální pravidla umožňují hrstce velkých firem ukořistit si čím dál větší podíl přidané hodnoty z obchodu. Zejména šíření globálních hodnotových řetězců mocným nadnárodním firmám umožnilo mít kontrolu nad designem, výrobou a distribucí obchodovaného zboží a služeb, třebaže se různé segmenty outsourcují na menší firmy daleko od konečného trhu.
Tyto firmy často těží z monopolů duševního vlastnictví, které jsou dále upevněny dohodami o volném obchodu sestavenými tak, aby posilovaly moc korporací. Umožňují jim pobírat obrovské ekonomické renty, zejména ve fázi před výrobou (včetně designu) a po výrobě (marketing a branding), kde vzniká nejvyšší přidaná hodnota a zisk.
Čím dál silnější konkurence ve fázi výroby mezitím stlačuje ceny dolů, takže samotní výrobci, ať už zaměstnavatelé i zaměstnanci, dostávají čím dál mizivější díl hodnotového koláče. Výsledkem tohoto systému je, že řada rozvojových zemí, jimž měla globalizace hodnotových řetězců prospět, zůstala odkázána na činnosti s nízkou produktivitou, které přinášejí jen omezenou hospodářskou hodnotu a nepodporují ani širší technickou modernizaci.
Zapojení do obchodu, ale ne do zisků
Zpráva o obchodu a rozvoji 2018 Konference OSN o obchodu a rozvoji (UNCTAD) zachycuje, jak přední firmy trvale zvyšují svůj podíl na celkovém vývozu a dnes už dominují globálnímu obchodu. Paradoxní je, že od globální finanční krize roku 2008, která zaměřila reflektory na neúměrnou tržní moc malé skupiny a obří zisky, jež plynou hornímu 1 % podle distribuce příjmů, tento trend zesiluje.
Výzkum UNCTAD rovněž ukazuje, že zapojení do globálních hodnotových řetězců ve vyspělých i rozvojových zemích koreluje s klesajícím podílem domácí přidané hodnoty z vývozu. Klesá také podíl skutečné výroby na domácí přidané hodnotě, stejně jako zbývající podíl přidané hodnoty, který si připisuje pracovní síla. Možnou příčinou tohoto trendu je, že hospodářská integrace zemí s početným obyvatelstvem, například Číny a Indie, drasticky rozšířila globální nabídku pracovních sil, a tím zvýšila vyjednávací sílu kapitálu oproti pracovní síle.
Jedinou významnou výjimku z těchto trendů tvoří Čína, která si naprojektovala průmyslové politiky zaměřené na zvyšování podílu domácí přidané hodnoty a na zlepšení pracovních podmínek. Ironií je, že právě ta opatření, která pomohla kompenzovat některé z negativních dopadů volného obchodu, Trump odsoudil ve své snaze zavést opatření, která toho pro ochranu zaměstnanců moc neudělala.
Důsledky kumulace moci
Důsledky toho, že se hrstce globálních korporací umožňuje držet tak ohromnou tržní moc, jdou ale ještě dál. Jedna věc je, že země s takto koncentrovanou ekonomickou mocnosti ztěžují zemím se industrializovat, protože místní společnosti nemohou se zavedenými nadnárodními korporacemi soupeřit. Další věc je, že rozvojovým zemím znemožňuje plně využít výhod stoupajících komoditních cen, přestože před poklesy cen je nechrání nic. Schopnost velkých korporací srazit ceny přírodních zdrojů rovněž pobízí k nadměrné těžbě, znečišťování a ničení životního prostředí – což jsou dopady, jež pokrytecky označují za „cenu za rozvoj“.
Trpí i spotřebitelé. Ano, velké nadnárodní společnosti dokážou nabízet nízké ceny. Jejich ohromná tržní síla jim ale spotřebitele vydává ve všech oblastech na milost, od výroby přes finanční služby, až po digitální technologie.
Čím víc moci tyto společnosti mají, tím víc si jí dokážou přisvojit, neboť svého vlivu využívají k formování regulatorních soustav, hospodářských politik, a dokonce daňových režimů. Výsledkem je oslabování státu, který slouží zájmům několika, místo aby chránil široké vrstvy. Ti, kdo tvrdí, že tento problém dokáže dostatečně řešit přerozdělování, se musí vypořádat s faktem, že „poražení“ ve světě volného obchodu dostali zatím nanejvýš malou kompenzaci.
Kritici globalizace mají pravdu, že volný obchod vytvořil podstatné nerovnováhy. Obchodní válka je ale úplně mimo. Problém není v tom, že volný obchod vyústil v příliš silné globální konkurenční soupeření, ale spíš v tom, že několika málo společnostem umožňuje zachovávat si úplný či téměř úplný monopol. To vyvolalo obrovské nerovnováhy, do očí bijící dobývání renty a kořistnické chování. Přínosy obchodu porostou a budou se spravedlivě sdílet, jen pokud se vypořádáme s těmito trendy.
Autorka: Džajátí Ghóšová je profesorkou ekonomie na Univerzitě Džaváharlála Néhrúa v Novém Dillí a členkou Nezávislé komise pro reformu mezinárodního zdanění firem.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org