The Economist tvrdí, že podle převažujícího názoru ti nejbohatší z bohatých pro své investice obvykle využívají nějakou specializovanou banku v Ženevě či Londýně. „Jenže takový obrázek se již stal věcí minulosti. Přesnější je si představit stovky kanceláří v Kalifornii nebo Singapuru, odkud se investuje do kanadských obligací, evropských realit či nově zakládaných čínských společností... Globální finance se mění, protože miliardáři již nevyužívají prostředníky, ale vytvářejí si vlastní rodinné investiční kanceláře, které sledují globální trhy a hledají příležitosti,“ tvrdí The Economist.
Celý koncept není vlastně ničím novým, něco podobného používal například John D. Rockefeller od roku 1882. Nový je počet těchto subjektů. The Economist odhaduje, že v USA, Evropě a Asii bychom jich napočítali mezi 5 000 – 10 000. Ty největší pak mají stovky zaměstnanců a vedle investování se věnují i daním a právnickým problémům. Něco takového má ale kvůli vysokým nákladům smysl jen pro „0,001 % těch nejbohatších na světě“. Tedy například pro Jacka Ma či George Sorose.
Růst počtu podobných rodinných investičních kanceláří odráží i rostoucí příjmovou nerovnost a také ztrátu důvěru v institucionální investory, která přišla po poslední finanční krizi. The Economist se domnívá, že tento trend jen tak neskončí, protože počet miliardářů stále roste. A porostou i protesty pramenící například z obav, že nově vznikající subjekty by mohly ohrozit stabilitu finančního systému. V této souvislosti The Economist připomíná, že hedge fond LTCM v roce 1998 téměř položil celou Wall Street.
Obavy budí i možnost, že podobné investiční subjekty by mohly posílit moc, kterou mají bohatí lidé v ekonomice. „Pokud by například Bill Gates investoval jen do Turecka, vlastnil by 65 % tamního akciového trhu. Ale cílem těchto lidí je většinou diverzifikace a ne koncentrace aktiv,“ tvrdí The Economist. Oprávněné jsou však podle něj obavy z toho, že zmíněné subjekty mohou získat přístup k neveřejným informacím a mohou využívat daňové a právní nástroje, které jsou běžným investorům nedostupné. Řešením by měl být dohled a transparentnost. Tedy například to, že subjekty, které budou spravovat aktiva v hodnotě převyšující určitou hranici, budou muset o svých aktivitách informovat regulátora.
Zdroj: The Economist