Torsten Slok je hlavním ekonomem a pro své klienty vypracoval dlouhý seznam hlavních rizik pro příští rok. Najdeme na něm „staré známé firmy“, jako brexit, či italské tvůrce chaosu, ale i několik neobvyklých témat. Dívám se na ně následovně:
Do kategorie naprosto bílých rizikových labutí (tedy rizik obecně známých) spadá vedle onoho brexitu a Itálie i Čína. Či přesněji řečeno prudší než očekávané zpomalování její ekonomiky se všemi důsledky na okolní svět (hned několik bodů seznamu). To samé v podstatě platí o eurozóně a ze stejné skupiny ptactva jsou i obchodní války a tahanice, které Spojené státy vedou s Evropou a zejména s Čínou.
V tuhle chvíli je známým rizikem i uzavření penězovodu pro běžný provoz americké vlády, které se točí kolem sporu o financování zdi s Mexikem. A zářivě bílou barvou svítí labuť ve formě snížené poptávky po globálních dluhopisech poté, co (či pokud) ECB ukončí svůj program kvantitativního uvolňování. Rizikem ale už v podstatě není třeba to, že by snížení daní americkým korporacím „podpořilo odkupy, ale ne investice“. Důvod je prostý: Žádný investiční boom se doposud nekoná, stejně jako mohutné vzedmutí se nabídkové strany americké ekonomiky. Můžeme tak už jen doufat, že tento efekt se dostaví později.
Do šeda začínají být opeřenci mírně zabarveni ve chvíli, kdy hovoříme o nafukování, respektive prasknutí a následné nákaze z realitní bubliny v Kanadě a Austrálii. považuje za riziko i „pokračující inflaci na realitním trhu v Německu“. Sebenaplňující se proroctví by se pak mohlo negativním směrem roztočit třeba ve chvíli, kdy by invertující výnosová křivka negativně ovlivnila náladu na kapitálových trzích. A sama by tak významně přispěla k vyvolání recese, kterou historicky úspěšně predikuje (ale nyní jí to může kazit soustavný pokles časové prémie – viz mé předchozí úvahy).
Do skupiny značně šedých labutí bych pak zařadil možnost, že „monetární a fiskální politika jsou bez munice a svět si projde Minského momentem“. Čtenář může namítnout, že onen nedostatek munice by měl být považován za labuť hodně bílou – riziko obecně známé a diskutované. Já bych nesouhlasil ze dvou důvodů:
Na fiskální frontě je výše uvedená pravdou u nejedné země, ale ne u všech (třeba u Německa). To samé platí u monetární politiky, kde jsme navíc plošně limitováni spíše tím, co jsme ochotni považovat za ještě přijatelné a co již ne. Vždy tu máme například možnost nějaké formy peněz z vrtulníků. Což může znít jako vrchol monetární nezodpovědnosti, ale pokud tuto možnost zvažujeme (jako to mimochodem intenzivně činil Friedman), zjistíme mimo jiné, že je například mnohem spravedlivější, než QE. Tedy nástroj, který vedle svých pozitivních dopadů ale pravděpodobně přispěl k růstu nerovnosti příjmů a bohatství. A to možná až za hranici, která je pro nejednu společnost ještě udržitelná bez toho, aby nastaly větší turbulence, hledání záchrany u rádobysupermanů všeho druhu a podobně.
Na stejnou notu pak vyznívá i více bodů z uvedeného seznamu, včetně možnosti, že Fed a ECB začnou znovu s QE, ale to nezafunguje. Za hodně šedou (tj., nepravděpodobnou) labuť pak kvůli současnému rozpoložení Fedu můžeme asi považovat hrozbu, že Fed bude ignorovat mzdový růst a tím ohrozí marže korporací, nebo odkotví inflační očekávání. Seznam je to celkově vyčerpávající. Ale pokud si všimneme, že krize a problémy často vyvolává to, co nevidíme (či přesněji řečeno, před čím si zakrýváme oči), důležitější je, co se na seznam nedostalo. Asi proto se někdy říká „neočekávej nic, buď připraven na všechno“.