Jerome Powell, šéf Fedu, tvrdí, že v noci nespí kvůli „prakticky všemu“. A to je dost dobře možné. Fiskální stimul v podobě daňových škrtů prezidenta Donalda Trumpa, který v roce 2018 chránil Ameriku před globálním zpomalením ekonomiky, se brzy začne vytrácet. Důvěru nahlodává prezidentova obchodní válka. Index S&P 500 klesl za méně než dva měsíce o skoro 10 %, protože se zhoršují očekávání růstu. Rozdíl mezi výnosem krátkodobých a desetiletých dluhopisů, které jsou před krizí tradičně záporné, klesl k nule a vystrašil tak investory. A korunu tomu nasadil prezident, který útočí na centrální banku kvůli zvyšování úrokových sazeb, což už letos třikrát udělala ve snaze zažehnat inflaci.
Vypadá to, že Powell není schopen se pod tlakem rozhodnout. V říjnu naznačil, že by investoři měli čekat mnohem více nárůstů, než Fed svou práci dokončí. V listopadu přitom tvrdil, že zvyšování budou sotva potřeba. Powell hledá nějakou doktrínu, protože ta, kterou zdědil, když v únoru nastoupil, a která volá po utažení měnové politiky zhruba jednou za čtvrt roku, už postrádá platnost. I nadále je zvýšení sazeb na nadcházejícím zasedání Fedu 19. prosince pravděpodobné. Ale pravděpodobně bude poslední v dohledné době. V roce 2019 bude zapotřebí nový, svěží kurz - takový, který odpovídá nové fázi ekonomického cyklu.
Powellova doktrína by měla být zaměřená na pokoru. Určovatelé sazeb ve Fedu roky ospravedlňují zvyšování předpověďmi, že boom na americkém trhu práce by brzy způsobil inflaci. Ale i s nezaměstnaností 3,7 % je jádrová inflace (na které záleží nejvíce) lehce pod cílem a klesá. Inflace je na cíli, a díky poklesu cen ropy by mohla brzy klesat. Očekávaná inflace již lehce klesla. A jak se stahují mračna, budou vyšší sazby potřebovat pádnější důvod než je riziko inflace, které je neustále přeceňováno.
Centrální banka bývá v poslední fázi ekonomického cyklu nevšímavá. Před dvěma posledními recesemi zvýšila sazby kvůli nízké nezaměstnanosti, navzdory signálům, že na trzích s dluhopisy docházelo ke zpomalení. Optimisté ospravedlňovali zjevný pesimismus obchodníků argumenty, které se dnes také objevují. Ve skutečnosti byly ale trhy před tvůrci politik a stejně tak tomu bude, až udeří další problémy. Ekonomové většinou nedokážou předpovědět pokles, dokud bezprostředně nehrozí.
Nevalné předpovědi Fedu mají důsledky pro měnovou politiku. Ti, co stanovují sazby, by se měli méně spoléhat na prediktivní modely a více na skutečná ekonomická a finanční data. Měli by opustit svá přesvědčení, že nezaměstnanost je již neudržitelně nízko, tedy tvrzení, které evidentně neplatí a které povede centrální banku k tomu, aby příliš rychle dupla na brzdy. A Fed by měl uvést, že očekává, že v roce 2019 bude držet sazby na stejné úrovni, pokud se okolnosti materiálně nezmění.
Powell se může bát přehnané reakce na špatné zprávy. Růst určitě zpomalí, protože fiskální stimul se vytrácí, a zmírňující se hospodářská data, např. na trhu s nemovitostmi, neospravedlňují paniku. Powell by také mohl chtít ukázat, že se nebude před Trumpem klanět. (I když by pro prezidenta bylo obtížné sesadit šéfa Fedu kvůli neshodám v politice, bylo by to možné.) Centrální banky neexistují proto, aby podporovaly akciové trhy. Ty mohou klesat z důvodů, jako např. vytrácející se euforie, které většinou s cíli měnové politiky nesouvisí.
Opravdová rovnováha nyní může být dosažena zvyšováním sazeb spolu s naznačováním změny kurzu v roce 2019. Americká ekonomika by mohla zvládnout ještě jedno navýšení. Ale pokud bude centrální banka dále škrtit měnovou politiku současným tempem, může tak brzy udělat chybu, která přijde draho. Aby se tomuto osudu Powell vyhnul, musí přijít s vlastní doktrínou pro Fed.
Zdroj: The Economist