Zahraniční dluh ČR dosáhl na konci loňského roku 169 mld. EUR a odpovídal tak 82 % HDP. Oproti roku 2017, kdy překročil hranici 90 % HDP, jde o poměrně výrazné zlepšení tohoto ukazatele.
Na první pohled vypadá zahraniční dluh téměř hrozivě, že dokonce dlužíme čtyři pětiny toho, co se tu za rok vyrobí, nicméně toto číslo je třeba brát s velkou rezervou. V první řadě totiž neznamená, že by ČR šla na mezinárodní trhy a 82 % svého HDP si jen tak půjčila. Do zahraniční zadluženosti se totiž počítají kromě státního dluhu v držení nerezidentů i závazky bank a podniků.
Zahraniční dluh vzniká velmi jednoduše. Když například zahraniční investor nakoupí českém trhu státní nebo firemní dluhopis, když si třeba uloží své peníze do tuzemské banky apod. Nejde tedy primárně o úvěry, pro které si tuzemské subjekty chodí ven, ale vlastně jen o přehled závazků vůči nerezidentům. Vždyť 1,5 bilionů korun představují jen převážně krátkodobé vklady cizinců, které sem nalákal kurzový režim a posléze mnohem vyšší tuzemské úrokové sazby. Je to vlastně jen další statistika, která ukazuje, jak se pohybují koruny „natištěné“ v době devizových intervencí.
Na vývoji zahraničního dluhu je vidět, že nerezidenti do české ekonomiky „nainvestovali“ v posledních letech hodně, nicméně svoji pozici už dál nenavyšují. Jestli něco roste, tak jsou to především úvěry podniků, které v zahraničí lákají levnější půjčky. A nakonec je to docela logické s ohledem na úrokový diferenciál mezi ČR a eurozónou.
Se zpomalováním ekonomiky však lze předpokládat, že i tento zájem začne postupně vyprchávat a poptávka po úvěrech na čas zvolní. Zahraniční dluh ČR by se mohl brzy dostat pod hranici 80 % HDP. Nejistotu v tuto chvíli představuje stát jako takový, který si bude muset vypůjčit peníze na další expanzi sociálních dávek. Jednou z možností, jak další zdroje získat, jsou samozřejmě zahraniční půjčky prostřednictvím nových eurobondů.