Aktualizováno „Zachycování a ukládání oxidu uhličitého je podle mých vlastních zkušeností často považováno za hodně specifickou technologii, která nemá z hlediska celkového snižování obsahu uhlíku v atmosféře větší význam. Jenže tento dojem je mylný, což ukazuje The Global CCS Institute ve své analýze Global Status of CCS 2019.“ Tvrdí to ekonom Tim Taylor a ze zprávy vybírá následující:
„Zachycování a ukládání oxidu uhličitého (CCS) je klíčovou součástí nízkonákladové cesty směrem k dosažení našich klimatických cílů... Jeho vyloučení z portfolia technologií používaných ke snížení emisí by znamenalo zdvojnásobení nákladů. Na to, abychom omezili růst teplot na 1,5°C nad úroveň z předprůmyslové éry, musíme dosáhnout nulových čistých emisí do roku 2050. Většina modelových scénářů ukazuje, že k tomu bude třeba významných investic do technologií, které uhlík z atmosféry stahují. Jednou z mála dostupných je kombinace bioenergie s CCS.“
Počet fungujících CCS projektů není v současné době vysoký. Profesor Sally Benson ze Stanfordu ale tvrdí, že role této technologie se posunula z „něčeho, co může trochu pomoci“, k „nevyhnutelnému“. Největší význam by mohla mít v místech a zemích, kde se spaluje nejvíce fosilních paliv. Dosažení klimatických cílů by například vyžadovalo, aby byly eliminovány všechny emise generované v cyklu spalování zemního plynu. Kdyby v tomto případě byla CCS technologie byla použita přímo tam, kde se plyn spaluje, náklad by dosáhl asi 20 – 25 USD za tunu zachyceného a uskladněného oxidu uhličitého. Nové technologie CCS, které jsou v pilotní fázi projektů, pak naznačují možnost dosažení nákladů kolem 33 USD za tunu tohoto plynu.
Lepší, než plyn pouze uskladnit, je pak přirozeně jeho využití. Paradoxně jej lze využít třeba pro těžbu ropy, ale může sloužit i jako vstupní komodita pro výrobu některých chemikálií. A v neposlední řadě pro výrobu čistého vodíku. Taylor k tomu dodává, že bychom se neměli zaměřovat jen na průmysl a nové technologie. Poukazuje na to, že podle některých analýz by větší ochrana rozmnožení velryb vedla k většímu množství planktonu v oceánech a následně k jeho většímu zachycování samotnou přírodou. Podobně může působit změna v zemědělské výrobě. Greg Ip nedávno psal ve Wall Street Journal o tom, že uhlíku se lze zbavit tak, že „zaplatíme farmářům za to, že jej pohřbí v půdě“.
„Možná nejagresivnější a také nejméně probádaný způsob je zachycovat uhlík přímo ze vzduchu. Taková metoda by fungovala pouze v případě, kdyby používala jinou energii než tu z fosilních paliv. Na Islandu je například geotermální elektrárna, která uhlík ze vzduchu skutečně stahuje, i když jen v malém množství. Pak jej mění do pevného skupenství,“ píše Taylor. Zmiňuje také Project Vesta, který se zaměřuje na minerál olivín. Podle některých studií by totiž v reakci s mořskou vodou stahoval uhlík z atmosféry a měnil by také jeho skupenství na pevné. Projekt je ale v raném stádiu a chce tuto možnost testovat na pláži, která by byla pokryta olivíny.
„Mimo nadšenců z Project Vesta žádný podobný projekt zachycování uhlíku netvrdí, že jde o technologii, která by sama o sobě řešila problematiku skleníkových plynů,“ píše ekonom. Rozvoj těchto technologií zachycování a skladování uhlíku bude podle něj nakonec záviset zejména na vládní politice. Pokud budou vlády motivovat soukromý sektor ke snižování emisí, odvětví může růst rychleji a ještě více by mu pomohlo, kdyby nečelilo příliš přísné regulaci a popřípadě by se mu dostalo finanční podpory.
Zdroj: The Conversable Economist The Global CCS Institute, The Global CCS Institute