Uvažoval o tom i Henry Ford a Thomas Edison...

Dnes o panu Fordovi, poválečném Německu a MMT. Ale nejdříve trochu o tom, že v Číně došlo v druhé polovině roku k více než zdvojnásobení výše mezibankovních sazeb. Na Západě se přitom intenzivně rozebírá, zda nízké, či dokonce negativní sazby nepoškozují bankovní sektor a tudíž nejsou celkově kontraproduktivní. Jak se s tímto pohledem rýmuje zkušenost z Číny z posledních měsíců?

Podle South China Morning Post může být onen růst mezibankovních sazeb v Číně odrazem toho, jak se centrální banka PBoC snaží brzdit úvěrový boom. Tyto snahy tu jsou kvůli značnému růstu objemu úvěrů již řadu let, ale občas kolidují se snahami ekonomiku stimulovat. Můj oblíbený specialista na Čínu Michael Pettis k situaci v posledních měsících poznamenává, že i kdyby se vyšší mezibankovní sazby promítly do sazeb u úvěrů, nemusí se to odrazit na menší úvěrové expanzi. Proč?

Tuto expanzi totiž táhnou i firmy, které by měly plnit „růstové kvóty“. A také státem vlastněné společnosti na hranici přežití, které musí refinancovat staré dluhy a tudíž brát nové ať je jejich cena výš, či ne. K tomu pan Pettis poukazuje na to, že velké banky jsou v Číně většinou prodejcem mezibankovích fondů, zatímco ty malé fondy obvykle spíše kupují. Takže růst mezibankovních sazeb vede k transferu zisků od těch malých k těm velkým. A podle ekonoma nemusí jít o nezamýšlený důsledek politiky PBoC.

Jak jsem psal v úvodu, na Západě se řeší nezamýšlené důsledky nízkých, či dokonce negativních sazeb. Tedy to, co se v reálu stane, pokud začnou (či nezačnou) tyto sazby „protékat“ systémem. Číně a její „sazbovým“ nezamýšleným důsledkům je věnována mnohem menší pozornost, přestože jde o druhou největší ekonomiku světa, se světem navíc značně propojenou. To samé platí i o tématu zombie firem – pokud by byly na Západě problémem, tak v Číně zřejmě dvojnásob (což úzce souvisí s uvedeným).

Od Forda přes Německo k MMT

Stefan Link napsal knihu Forging Global Fordism a pan Pettis se domnívá, že ač nemusí být pro každého, má co říci ohledně růstového modelu Číny a jeho předchůdcích. A také o MMT – Moderní monetární teorii, o které se v posledních pár letech hodně mluví a občas ji tu rozebírám i já. Ta v hodně zhuštěné kostce říká, že vláda může své výdaje financovat přímo penězotvorbou a limitem jí je pouze inflace. Tedy to, kolik je v ekonomice volných zdrojů.

Nechci dnes rozebírat, které části MMT mohou podle mne a/nebo jiných být smysluplné a které méně, nebo vůbec (pro zájemce viz třeba „Mankiw: MMT, splácení vládních dluhů a inflační třídní boj“). Uvedená kniha podle pana Pettise ukazuje, že určité elementy z přístupu MMT byly zvažovány již před desítkami let, a to dokonce lidmi jako Henry Ford. Ten totiž prý v roce 1921 spolu s Thomasem Edisonem navrhoval, aby vláda postavila přehradu a financovala ji ne vydáním dluhopisů, ale přímo tiskem peněz.

Oba přitom evidentně uvažovali i o tom, co by takový přístup udělal s hodnotou měny. A domnívali se, že tuto hodnotu by nakonec podpořily zisky generované přehradou. Dva roky poté se podobná diskuse rozeběhla v Německu, které tížily reparace a podle některých názorů měla vláda financovat některé produktivní projekty a investice také přímo novými penězi. I zde s tím, že následná hodnota vytvořená těmito investicemi by zajistila, že hodnota měny se nesníží.

Můžeme to považovat za ideální, či idealistické scénáře, ale i pak ukazují na podstatnou a také aktuální věc: Hodnota měny není dána jejím absolutním (a nutno dodat kolujícím) množstvím v oběhu, ale množstvím relativním – k tomu, kolik statků se v ekonomice vyrobí, kolika statky disponuje.