Když se hovoří o tom, jak bude naše práce vypadat v budoucnu, klíčovým slovem bývá flexibilita. Holger Reisinger a Dane Fetterer ale na stránkách Harvard Business Review tvrdí, že ačkoliv je flexibilita mezi zaměstnanci zmiňována často, nejde o tu nejdůležitější věc.
Za pojmem flexibilita si toho podle Reisingera a jeho kolegy lze představit hodně. Pro někoho to znamená možnost pracovat z různých míst, jiný si zase jednoduše představuje, že pár dní v týdnu bude pracovat z domova. Navíc se ukazuje, že „to, co lidé skutečně chtějí, je autonomie“. Tedy možnost rozhodovat si sám o tom, kde a kdy budu pracovat. Reisinger provedl studii, na níž se podílelo 5 000 zaměstnanců. Podle výsledků průzkumu je pro 59 % z nich flexibilita důležitější než finanční odměna a další benefity. A 77 % tázaných uvedlo, že by preferovali společnost, která jim dá více flexibility ohledně možnosti „pracovat kdekoliv, jen ne na ředitelství této firmy.“
Průzkum ale také ukázal, že 61 % zaměstnanců by bylo rádo, kdyby jim vedení umožnilo přijít do kanceláře ve chvíli, kdy to oni sami budou považovat za důležité, a pracovat z domova, když to oni vyhodnotí jako lepší. Takže zmíněná flexibilita v sobě zahrnuje možnost rozhodovat o jejím konkrétním využití – tedy autonomii. Dál se ukázalo, že 59 % lidí nyní tvrdí, že odmítlo pracovat pro společnost, která by po nich požadovala, aby byli přítomni v kanceláři pět dní v týdnu.
Reisinger píše, že tato averze vůči návratu k systému, který panoval před pandemií, je zjevná u firem, které se pokouší „donutit lidi k návratu do kanceláří“. Za příklad dává , který svým zaměstnancům sdělil, že od nich očekává návrat do kanceláří minimálně ve třech dnech v týdnu. Po tomto kroku „následovala řada rezignací“ a zaměstnanci reagovali otevřeným dopisem vedení, ve kterém mimo jiné hovořili o tom, že se cítí být „nevyslyšeni a někdy dokonce aktivně ignorováni“. Mezi požadavky pak byla vyjmenována i autonomie týkající se rozhodování o místu práce.
HBR v této souvislosti poukazuje i na práci psychologů z roku 1985. Richard Ryan a Edward Deci totiž již v tomto roce poukazovali na význam autonomie a na roli, jakou hraje při uspokojení lidí v zaměstnání. Každá společnost si ale musí sama najít konkrétní způsob, jak to reflektovat. Reisinger píše, že mohou vznikat modely s různou mírou flexibility a autonomie. V jednom extrému tak může existovat systém, kdy lidé budou povinně v kanceláři bez možnosti to nějak ovlivnit (žádná flexibilita, žádná autonomie). Na druhém konci spektra pak mohou figurovat pozice s vysokou flexibilitou a autonomií, kdy firma nebude zaměstnancům říkat, kdy a kde mají pracovat, a zároveň jim dá k dispozici kancelář.
Expert následně radí, že namísto striktních pravidel typu „tři dny v týdnu v kanceláři“ může být lepší pracovat s obecnými doporučeními typu: „Hodnotu má jak práce z kanceláře, tak z domova, najděte tu správnou rovnováhu mezi oběma.“ Vedle autonomie je pak důležité zajistit, aby lidé byli také kompetentní a schopní svou práci vykonávat v závislosti na tom, odkud konkrétně pracují. Nový systém může být náročný zejména ve vztahu k vazbám k jiným zaměstnancům.
Firmy, které dají svým lidem autonomii, aby si sami vybrali, co jim nejvíce vyhovuje, budou disponovat flexibilní, motivovanou a výkonnou silou. Musí k tomu ale přidat správné obecné principy, podle kterých by se lidé měli chovat, potřebné školení a vzdělávání a také nástroje, uzavírá Reisinger.
Zdroj: HBR