Opomíjená překážka dlouhodobé stability eurozóny

Eurozóna je měnovou unií, která ale čelí strukturálnímu problému. Tvrdí to v jedné ze svých posledních analýz Natixis s tím, že oním problémem je velký rozdíl v potenciálním růstu mezi některými částmi této měnové unie. To se mimo jiné promítá do rozdílné dluhové dynamiky a ekonomové banky tvrdí, že eurozóna ukazuje následující: Pokud se má nějaká měnová unie vyhnout krizím a dosáhnout stability, musí ji tvořit země s podobným tempem potenciálního růstu.

Následující graf srovnává vývoj reálného produktu ve velkých ekonomikách eurozóny. Podle Natixisu ukazuje, že italský potenciální produkt je výrazně pod produktem německým, francouzským, španělským a produktem celé eurozóny. Příčiny tkví jednak v nižší produktivitě a také v demografickém vývoji, protože italská populace stárne znatelně rychleji než populace zbytku eurozóny.


Zdroj: Natixis

Nízký potenciál znamená, že v Itálii je nižší daňová báze, což se následně projevuje rychleji rostoucími dluhy. A to jak v absolutním vyjádření, tak v poměru k HDP. Jak je zřejmé z druhého grafu, míra italského veřejného zadlužení byla výrazně vyšší než ve zbytku zemí eurozóny již před dvaceti lety a od té doby nedošlo v podstatě k žádnému uzavření mezery:

 
Zdroj: Natixis

Popsané faktory vedou následně k tomu, že investoři u italských dluhopisů požadují výnosy a rizikové prémie znatelně vyšší než u jiných zemí měnové unie. Tato riziková prémie pak může sama o sobě zvyšovat pravděpodobnost krize. Celkově pak Natixis dochází k závěru, že právě Itálie a její členství v eurozóně ukazují na jednu podstatnou věc. 

Obvykle se uvádí, že fungující měnová unie musí disponovat volným pohybem kapitálu a lidí. Na dosažení její stability a prevence krizí ale být musí podle toho, jak vypadá situace v eurozóně, splněna ještě jedna podmínka. A tou je podobný potenciální růst všech zemí měnové unie. Pokud tato podmínka splněna není, dochází k rozdílné dluhové dynamice se všemi důsledky popsanými výše. 

Zdroj: Natixis