O Spojených státech se někdy hovořilo jako o bance světa. V tom smyslu, že do nich proudí krátkodobější kapitál spojený zejména s pevnými instrumenty a z nich naopak míří kapitál do zbytku světa směrem k dlouhodobějším rizikovějším projektům s vyššími výnosy. Je otázka, nakolik tomu tak stále je. A pokud ano, šlo by spíše o takový globální fond rizikového kapitálu. Co tu určitě je i nadále, jsou s výše uvedeným úzce spojené globální (ne)rovnováhy.
Jen velmi málo zemí na světě, pokud nějaká, je v obchodním vztahu ke zbytku světa na nule. Tedy dováží v přesně stejné hodnotě, v jaké vyváží. Některé státy dováží více, než vyváží a to pak zjednodušeně řečeno znamená, že zbytek světa jim musí na nákup jejich zboží a služeb půjčit. Země, která naopak do světa vyváží více, než si z něj berou, mu naopak půjčují. Někdy to bývá popisováno jako nerovnováhy, ale samo o sobě na tom nic nerovnovážného není. V nerovnováhu se situace mění ve chvíli, kdy je situace neudržitelná a dochází ke zlomovým jevům typu krize platební bilance. Tedy stavu, kdy země si již není schopna od ostatních půjčovat.
Globálními přeborníky jsou na straně půjčujících si (a obchodně deficitních) Spojené státy, na straně půjčujících země jako Německo, Japonsko, popřípadě Čína. Nejde tedy o žádná ořezávátka a zejména Spojené státy se snaží své obchodní deficity již řadu let řešit. Výše uvedený odstavec ale naznačuje, že vznik a růst deficitů a přebytků je spirálou několika propojených proměnných. S tím, že snaha o změnu pouze jedné z nich může být spíše kontraproduktivní. Tj., může napáchat více škody než užitku.
U Spojených států můžeme říci, že tu je zřejmá ochota spotřebovat více, než umožňují domácí příjmy. Můžeme říci, že za tím stojí dostupnost zboží ze zahraničí s atraktivním poměrem cena/kvalita, touha po spotřebě jako takové (vs. touha po úsporách jako takových) a schopnost půjčovat si od zbytku světa (ochota zbytku světa půjčovat). Předchozí US vláda se vysoké obchodní deficity snažila řešit cílením na první faktor – vyšší cla a podobně. Někteří ekonomové pak ale poukazovali na to, že za obchodními deficity stojí nízké úspory (další dva faktory). A celkově mi připadá, že je v této otázce ignorováno právě to, že jde o spirálu vzájemně propojených věcí.
Vezměme příklad z druhé strany: Německo bylo a zřejmě stále je synonymem kvality, má silnou pozici v řadě odvětví a „Made in Germany“ stále něco znamená. Poměr cena/kvalita tu je pro řadu zemí a lidí atraktivní a Německo tak má dobrou konkurenční pozici na exportních trzích. To by ale samo o sobě ještě nemuselo vést k vysokým obchodním přebytkům. Jejich spirála se roztáčí ve chvíli, kdy dosadíme znatelnou tendenci Němců ke spoření (výdaje nižší než příjmy). Ve výsledku si pak Německo nenechá platit za své , a další zboží zbožím ze zahraničí, ale půjčuje jiným zemím na nákup jeho zboží. A mimochodem z nich tak dováží zaměstnanost.
Z výše uvedeného by mělo být patrné, že úspory nejsou sice jediným, ale určitě klíčovým faktorem za globálními (ne)rovnováhami. A dnešní příběh tak graduje následujícím grafem, který ukazuje vývoj míry úspor amerických domácností. Rozhodují přitom samozřejmě úspory celkové – domácnosti, stát a firemní sektor. Ale americký spotřebitel, jako globální spotřebitel poslední instance, tu je významnou hybnou silou. Ke spotřeba přitom získával chuť až do počátku sedmdesátých let, pak se trend otočil a dna míra úspor dosáhla před finanční krizí. Až donedávna se zdálo, že mohla nastartovat nový trend. Ale...
Zdroj: Twitter