Investice a projekty zaměřené na nízkoemisní vodík jsou na vzestupu. Konečná investiční rozhodnutí pro tyto projekty se za posledních 12 měsíců zdvojnásobila, avšak instalovaná kapacita i poptávka zůstávají nízké, protože odvětví čelí nejistotě. Ve své dnešní zprávě to uvádí Mezinárodní agentura pro energii (IEA). Dodala, že k rychlejšímu zavádění jsou zapotřebí pravidla na podporu poptávky v důležitých odvětvích, jako je těžký průmysl, rafinerie a dálková doprava.
Investiční rozhodnutí představují pětinásobné zvýšení současné produkce nízkoemisního vodíku do roku 2030. Celková kapacita elektrolyzérů, které mají konečné investiční rozhodnutí, nyní celosvětově činí 20 gigawattů (GW).
Hlavní podíl na nových projektech za poslední rok má Čína, a to více než 40 procent. V zemi se teď nachází 60 procent celosvětové výrobní kapacity elektrolyzérů.
Navzdory novým projektům zůstává instalovaná kapacita elektrolyzérů a objem vodíku s nízkými emisemi nízký, protože vývojáři čekají na vládní podporu, než začnou investovat. Nejistota ohledně poptávky a regulačních rámců znamená, že většina projektů je stále ve fázi plánování nebo v počáteční fázi vývoje a jejich realizace je ohrožena.
Celosvětová poptávka po vodíku by mohla letos vzrůst přibližně o tři miliony tun, především v rafinérském a chemickém odvětví. To je však třeba považovat spíše za důsledek širších ekonomických trendů než za výsledek úspěšně stanovených pravidel, uvedla IEA. Dodala, že poptávka je v současné době z velké části pokryta vodíkem vyráběným z fosilních paliv. Nízkoemisní vodík hraje stále jen okrajovou roli.
Zpráva také upozornila na rozpor mezi vládními cíli v produkci a poptávce. Zatímco cíle produkce stanovené vládami po celém světě do roku 2030 činí 43 milionů tun, cíle poptávky pouze 11 milionů tun.
Velkým problémem zůstávají technologické a výrobní náklady. Zejména elektrolyzéry jsou ve skluzu kvůli vyšším cenám a napjatým dodavatelským řetězcům. Snižování nákladů závisí na technologickém vývoji a dosažení úspor z rozsahu.
Nízkoemisní vodík by se měl stát důležitým prvkem v dekarbonizaci různých průmyslových odvětví, dopravy a energetiky. Nabízí totiž alternativu k fosilním palivům s nižšími emisemi skleníkových plynů. Za nízkoemisní jsou považovány tzv. modrý a zelený vodík. Modrý vodík se vyrábí z fosilních paliv, emise oxidu uhličitého jsou ale zachycovány a ukládány, což snižuje dopad na klima. Zelený vodík se vyrábí s využitím obnovitelných zdrojů energie, je tedy prakticky bezemisní.