Potraviny na sobě musí mít uvedeno, z čeho jsou složeny. Na cigaretách je velké varování. A podobných informací, disclaimerů a podobně je dlouhá řada. Nejsem zrovna zastáncem regulace všeho možného, ale možná by takový malý disclaimer měl být ze zákona nedílnou součástí všech návrhů a úvah o tom, co by měl (ještě dalšího) platit stát. Říkal by jediné: Pokud dojde ke schválení, musí se snížit jiné výdaje, zvýšit daně, nebo vládní dluhy.
Nachomítnul jsem se před pár dny k jedné diskusi, ve které zaznělo mimo jiné něco v tom smyslu, že stát se snaží zdanit snad všechno, co uděláme. Samozřejmě chápu, z čeho takový pohled pramení. Nicméně se držím pohledu, že pokud existuje reálný problém, nemá se o něm jen neustále dokola hovořit a frflat. Ale má se hledat a implementovat řešení. A základem dobrého řešení je přesné pojmenování situace. V tomto případě bych navrhl něco v duchu následujícího:
Za prvé, sami sobě si bereme nemalou část našich příjmů a majetku, abychom si přes stát zaplatili hodně toho, co celkově spotřebováváme.
Za druhé, to, co si takto bereme, na naší spotřebu „přes stát“ už nestačí. Takže se stát musí zadlužovat. Což v celosvětovém měřítku neznamená nic jiného, než že sami sobě (přes entitu zvanou stát) dáváme vedle daní další peníze - úspory. Půjčujeme sami sobě a splácet to budeme také sami sobě (samozřejmě se všemi mezigeneračními, geografickými a dalšími „detaily“).
Je to prohlášení/definice delší, než to ve stylu „stát zdaňuje všechno možné“. Ale jde mnohem více do podstaty věci. Ta je na jednu stranu asi známá, ale na stranu druhou se mi zdá, že jí někdy docela ignorujeme. Možná by tedy pomohlo, kdyby každý politik při každé úvaze o tom, co ještě bude dalšího platit a financovat stát, musel povinně říkat, co to bude financovat. S tím, že u oblastí typu masivních úspor, zvyšování efektivity státní správy, enormního ekonomického růstu a podobně se zase musí říkat, že v praxi zatím moc nefungují.
Výše uvedený povinný disclaimer je samozřejmě jen fikce použitá na podkreslení celého tématu. Použiju jí i v souvislosti s následujícími dvěma grafy, kterými navazuji na předchozí pohled a predikce týkající se vývoje v ekonomice naší, Polska a Maďarska. Nyní na základě analýzy Natixisu nabízím pohled na fiskální deficity a veřejné zadlužení v těchto třech zemích:
Hodně se o vývoji veřejných dluhů hovoří v USA, kde nastal znatelný posun politické filozofie k zadlužování (od obezřetnosti ke „zdroje jsou“). Mnohem méně se hovoří o dluhové dynamice v Číně i přesto, že si v žádném případě nezadá s tou americkou. Podle mne je spíše horší s ohledem na strukturální výzvy v této zemi. My jsme na této rovině na pevnějších nohou. Ale poměřovali bychom vlastně hrušky s jablky – pokud by se u nás dělo jen náznakem to, co v USA, na tržních aktivech souvisejících s ČR už by se také děly věci.
Dá se na to ale nahlížet i jinak – Spojené státy možná trochu doplácí na určitou formu „prokletí zdrojů“ – mohou si díky své pozici dovolit na straně ekonomické nezodpovědnosti hodně a nyní si to i dovolují. Trhy přitom ani v jiných případech nefungují vždy jako správný rádce a dohled – viz některé země eurozóny a jejich nerovnováhy před a po roce 2008. Ale zdá se, že na rozhazovačnost jejich zdvižený prst často platí.