Německo je největší evropská ekonomika, třetí největší na světě. Zároveň je to absolutně největší exportér na světě. Přesto se německá ekonomika již řadu let potácí ve stagnaci, skoro každý osmý Němec nemá práci a celá země neustále nervózně probírá své nedostatky.
V dubnu se do debaty s nečekanou odvahou a radikálností pustil předseda německé vládní sociální demokracie Franz Műntefering, který přišel na to, že za všechno může „mezinárodní kapitál“, který, jako kobylky, zlikviduje staré dobré německé firmy a pak se přesune někam jinam. Celá debata měla lehce surrealistický tón, zvláště když se ukázalo, že pan předseda už má připravený seznam nadnárodních finančních společností, které „škodí“ Německu. Nicméně samotná existence takového názoru mezi tak vysoce postaveným představitelem vládní, zavedené strany a také fakt, že názor se setkal s kladným přijetím řady obyvatel Německa, ukazuje, že Německo skutečně má vážný problém.
Začátek nového století není pro Němce snadný: Ekonomika sotva roste a nezaměstnanost se nesnižuje. A nyní se ukazuje, že velké německé firmy měly v loňském roce rekordní zisky. Ty ale nepoužily, jak by se líbilo Franzi Műnteferingovi na vyšší mzdy nebo na zvýšení počtu zaměstnanců, ale na vyplácení dividend. Dividendy pak často směřují k zahraničním investorům, kteří je, běda, neinvestují v Německu, ale třeba v Čechách či v Thajsku.
Jak už to bývá, politik zaměnil příčinu a důsledek: Investice v Německu nerostou ne proto, že by investoři měli velká kusadla, ale proto, že se to málokdy vyplatí. A nízká výnosnost investic v Německu je do značné míry dílem i německé vlády: Daně jsou zbytečně vysoké, odbory moc silné, propouštět se nedá, v sobotu se pracovat nedá, kapitálový trh je slabý a pod vlivem velkých německých bank.
Okrajově, ale velmi přesně problém nízké atraktivnosti německých investic ilustruje poslední měsíc v kauze německé burzy, Deutsche Bőrse (DB). Ta se snažila o převzetí londýnské London Stock Exchange (LSE) a až po nátlaku akcionářů (zase ty kobylky, tentokrát to byl Children´s Investment Fund) od plánu ustoupila. Přitom se ukázalo, že mocní muži německé ekonomiky mají trochu zvláštní představu o funkci správních rad a o právech akcionářů. Ukázalo se totiž, že předseda Deutsche Bőrse, Rolf Breuer obhajoval plán DB na převzetí LSE možná i proto, že je zároveň předsedou správní rady Deutsche Bank, která měla DB s převzetím radit a také ho financovat. Čí zájmy pak Rolf Breuer bránil? Akcionářů burzy nebo banky?
Příběh pokusu o převzetí LSE má nakonec „šťastný konec:“ Rolf Breuer odstupuje jako předseda správní rady burzy ke konci roku, a dokonce s okamžitou platností rezignoval výkonný ředitel burzy a další proponent převzetí LSE, Werner Seifert. „Kobylky“ tedy dosáhly svého, Deutsche Bank přišla o deal za několik stovek milionů a cena akcií Deutsche Bőrse se zvýšila o jednu třetinu. Náprava celého německého modelu sociálně-tržní ekonomiky bude těžší.
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)