V souvislosti s posilováním české měny vůči euru se znovu častěji začíná diskutovat o konvergenci cenové hladiny v ČR k průměrné cenové hladině v Evropské unii. Na počátku ekonomické transformace dosahovala cenová hladina v ČR přibližně 23% průměrné cenové hladiny v EU. Na konci roku 2001 to již bylo 44%. Jak nás v konvergenci cenové hladiny popostrčilo posílení koruny v posledních měsících, týdnech a dnech?
Konvergence srovnatelných cenových hladin lze dosáhnout dvěma cestami. Tou první je nominální zhodnocení kurzu koruny, druhou potom kladný inflační diferenciál. Oba dva faktory působily v 1. pololetí letošního roku na konvergenci cenových hladin opačným způsobem. Sice došlo k nominální apreciaci, česká inflace byla ovšem nižší než inflace v EU. Za prvních šest měsíců letošního roku se cenová hladina v ČR zvýšila o 1,1%, v EU o 1,5% (odhad). To není nijak nelogická situace, neboť posílení kurzu přispívá k poklesu inflace. Zhodnocení kurzu je však natolik silné, že jednoznačně převažuje. Od konce loňského roku do konce června posílila koruny vůči euru o 8,5%. Podle našich výpočtů se tak na konci června nacházela cenová hladina v ČR na 47,5% průměru Evropské unie. Pokud při výpočtu použijeme aktuální kurz koruny a odhady změn cenových hladin v ČR a EU v červenci, bude výsledkem zvýšení srovnatelné cenové hladiny v ČR na 48% průměru EU, což vzhledem k vývoji kurzu koruny vůči euru v posledních dnech není nijak překvapivé.
Aby konvergence cenových hladin nezpůsobovala ekonomické a sociální problémy, měla by být doprovázena adekvátním vzestupem produktivity práce a mezd, což bohužel není případ současného vývoje české ekonomiky. Pokud tomu tak není, projeví se dříve či později známky této nerovnováhy v ekonomice. Podle toho, která cesta tuto nerovnováhu způsobuje, mohou se dopady projevit rozdílným sledem událostí. Výsledek je však vždy podobný.
Při vyrovnávání cenových hladin přes kurz existuje riziko ztráty konkurenceschopnosti exportních firem, naopak domácnosti z něj mohou profitovat díky nižší inflaci, úrokovým sazbám a vyšší kupní síle v zahraničí. V důsledku ztráty konkurenceschopnosti podniků však může vzrůst nezaměstnanost, klesnout investiční aktivita a řada zaměstnanců exportních firem a jejich subdodavatelů může v důsledku poklesu svých příjmů své spotřební výdaje naopak snížit. Zde je jedinou obranou adekvátní vzestup produktivity práce a zachování jednotkových produkčních nákladů. Zvýšit produktivitu práce o 8,5% (= apreciace kurzu koruny za prvních 6 měsíců letošního roku), ovšem není jednoduché.
Pokud by měly cenové hladiny konvergovat prostřednictvím vyšší domácí inflace, byl by dopad na domácí spotřebitele negativní skrze vyšší ceny v obchodech a vyšší úrokové sazby. Negativním sociálním dopadům vyšší inflace by bylo možno čelit rychlejším růstem mezd. To by ovšem vedlo k růstu výrobních nákladů a v posledku ke ztrátě konkurenceschopnosti. Konečné důsledky obou cest vedoucích k nepřiměřeně rychlé konvergenci cenových hladin jsou tak obdobné.
A kdyby se mohla cenová hladina v ČR vyrovnat průměrné cenové hladině v EU? Za předpokladu rovnovážného hospodářského vývoje: čtyř- až pětiprocentního ročního reálného rovnovážného zhodnocení kurzu do roku 2008 (předpokládaný vstup do eurozóny a dále jednoprocentního inflačního diferenciálu (viz cíle ČNB a ECB), bychom teoreticky mohli dosáhnout úplného vyrovnání cenových hladin po roce 2050, ale to je již spíše ekonomická futurologie než seriózní analýza.
David Marek