Yicai Global píše, že „ziskové marže v čínském automobilovém průmyslu klesají a výrobci automobilových dílů se proto stále více obracejí k robotice jako novému motoru jejich růstu. Využívají své znalosti v oblasti výroby a dodavatelských řetězců, aby vstoupili na potenciálně masivní budoucí trh.“ To dává smysl a zní to jako plně tržní chování. Jenže je tu jeden detail. V robotice jsou marže ještě nižší, než v automobilovém průmyslu. K tomu dnes pár poznámek.
Na uvedený jev přesunu k ještě méně ziskovějším aktivitám poukazuje ekonom Michael Pettis, kterého tu občas cituju v souvislosti s děním v Číně, protože tam přímo působí. Ekonom v tomto případě tvrdí, že výrobci náhradních dílů správně reagují na pobídky – směřují stejně jako řada dalších do „politicky preferovaných odvětví“. Protože tu je mimo jiné dotované výrobní vybavení a logistika. Výrobci zde také dostávají „neomezené úvěry za nízké sazby a bez přísných podmínek“.
Já tu občas píšu, že snaha přesunout se k novému ekonomickému modelu zatím v Číně vyznívá minimálně smíšeně. Výše uvedené tomu dává jeden konkrétní rozměr. V principu jde o to, aby se Čína od investic do dalších a dalších výrobních kapacit a exportů jejich produkce, přesunula ke spotřebě domácností. A výrobě toho, co chtějí lidé doma. Zatím se ale zdá, že čínská vláda se snaží do značné míry udržet starý model. I když se pokouší jej modernizovat tím, že se zaměřuje na moderní a technologicky vyspělé aktivity, stále dotuje výrobní kapacity. Což znamená, že brzdí domácnosti (jejichž nižší blahobyt to mnoha způsoby financuje). Takže třeba místo podpory systému sociálního zabezpečení a tudíž spotřeby domácností podporuje vláda výrobu pro spotřebu jinde (pro exporty).
Země více, či méně „komunistické“ vlastně měly a mají obecně tuto tendenci státem podporovat systém výroby pro výrobu. A nehledět moc na to, co je skutečně v zájmu domácí populace. Čínská verze stojí na tom, že výroba z dalších a dalších kapacit je tlačena do zahraničí. V celku to znamená, že do zahraničí musela a musí země posílat i své úspory – půjčovat mu a zejména Spojeným státům na nákup jejího zboží. Ve světě ne zrovna nadbytečné poptávky to také znamená, že Čína si přetahovala a přetahuje domů zaměstnanost ze zahraničí. Tento model naráží na hranice u ní doma, ale i v zahraničí z velké části kvůli této přetahované o zaměstnanost. I když třeba Spojené státy se někdy snaží vypořádat se s touto situací ne zrovna produktivním způsobem.
Limitů dosavadního systému jsou si v Číně dobře vědomi. Tedy alespoň někde. Třeba Caixin nedávno psal, že „čínští vědci a političtí poradci volají po cílených škrtech v daňových úlevách u exportů poté, co obchodní přebytek země dosáhl v roce 2025 rekordních 1,2 bilionu dolarů. Argumentují tím, že fiskální úspory by mohly být přesměrovány k domácnostem a na podporu příjmů lidí na venkově.“ Z těchto návrhů je také zřejmé, jak současný systém brzdí přechod na ten nový, tažený domácí spotřebou. Uzavřu tedy zase s tím, že nové se těžko dostavuje bez toho, abychom se nejdříve vzdali toho starého.