V onom bájném plně výkonném trhu nemá význam aktivně investovat (aktivně vyhledávat podhodnocená aktiva), ceny aktiv odrážejí fundamentální hodnoty těchto aktiv. Každé aktivum pouze vydělá to, co odpovídá jeho rizikovosti (to, že riziko v případě akcií neexistuje; investice do nich jsou charakterizovány nejistotou, nyní rozebírat nebudeme). Nejsou žádné nadměrné zisky. Bude-li ale každý věřit, že na takovémto trhu všechny ceny odráží fundamentální hodnoty, nebude tento trh výkonný, protože nebude nikdo, kdo by analyzoval a ohodnocoval instrumenty, s kterými se obchoduje - nikdo, kdo by tuto efektivity zajišťoval. Nikdo nebude sbírat peníze z chodníku, protože se na něj ani nebude dívat ve víře, že ty tam nemou ležet, protože by je už někdo sebral. Tak se dá v krátkosti shrnout naše první zamyšlení nad toutu tématikou. Toto nyní mírně rozvedeme pohledem na to, na co vlastně takový akciový trh je - jinak řečeno, odhlédneme od toho, zda a jak dlouho leží peníze na chodnících a podíváme se na to, jak ekonomika/společnost získává (nebo ztrácí) ze samotné existence akciového trhu.
Na záčátek několik čísel. Ne náhodou je přibližně polovina světové tržní kapitalizace soustředěna ve Spojených státech. Přidáme-li k nim Japonsko a Velkou Británii, tyto země tvoří dohromady přibližně 70 procent světové tržní kapitalizace. Země G7 potom reprezentuji přes 88 procent. Poměr tržní kapitalizace a HDP potom přináší obraz o vyvinutosti finančního systému v dané zemi spolu s vlivem akciového trhu na ekonomiku. Zatímco poměr světové kapitalizace a světového HDP dosahuje asi 66 procent, pro země G7 je tento poměr 83 procent. Nejvyšších poměrů dosahuje Švýcarsko s více než 200 procenty. V souvislosti s rozvinutými akciovými trhy se tedy nebavíme o zemích, kde jsou uspokojovány pouze základní potřeby obyvatel, ale kde spotřebytelsví dosáhlo značných výšin (či hloubek).
Důležitým údajem je v této souvislosti relativně vysoká korelace mezi HDP per capita a tržní kapitalizace per capita dosahující hodnot kolem 0,8. Je přitom pravděpodobné, že směr působení je oboustranný – rostoucí akciový trh umožňuje lepší alokaci zdrojů a vyšší růst (viz níže), rostoucí HDP je zase doprovázen růstem jednotlivých firem, pro které je při dosažení určité velikosti (mají onu "critical mass") výhodné se zalistovat na veřejném trhu a těžit z ní např. při optimalizaci své kapitálové strulktury. Podíváme se nyní detailněji na funkce primárního a sekundárního trhu.
Primární trh
Funkcí primárního trhu je poskytovat financování nových reálných projektů a/nebo měnit strukturu vlastnictví akciového kapitálu od privátní (např. VC fond, skupina zakladatelů/managemntu společnosti) k veřejné. Z perspektivy optimalizace kapitálové struktury získáním akciového kapitálu (tj. dosažení a udržení optimálního poměru dluhu a vlastního jmění) jedním ze základních faktorů určujících hodnoty společností, následně pak jejich další fungování, počet a kvalitu podniknutých investičních projektů, atd. Možnost získání akciového kapitálu je pak při existenci tzv. krácení kapitálu (tj. omezeném přístupu k jednotlivým zdrojům financování, navázaném většinou na současnou výkonnost společnosti ve smyslu její schopnosti generovat CF) důležitá pro samotné rozjetí některých projektů.
Podíváme-li se např. na reálné investice jako na doplnění zásoby kapitálu v ekonomice na jeho optimální množství (určeno jeho produktivitou a velikostí a strukturou úrokových měr - asi nejjednodušší pohled na reálné investice), rozvinutost akciového trhu spolu determinuje rychlost, jakou se dostaneme ze současného množství kapitálu na toto optimální množství (určuje pak ztrátu z prodlení při dosažení tohoto objemu).
Sekundární trh
První z funkcí sekundárního trhunich se dá shrnout do označení “ocenění”. Pokud ceny akcií odrážejí jejich vnitřní hodnotu, odrážejí současnou hodnotu cash flow, které tyto akcie budou podle očekávání produkovat. Současná hodnota tohoto cash flow je dána bezrizikovou sazbou (která by měla mimo akcí CB odrážet situaci na trhu úspor – tj. preference domácností co se týče spotřeby současné, či budoucí), rizikovostí tohoto cash flow a tím, jaká je averze spořilů vůči riziku (tj. jaká riziková prémie je přičtena k bezrizikové sazbě). Oceněním obchodovaných akcií financujících existující projekty a většinou známé plány společností pak ulehčuje ohodnocení a tvorbu názoru na investiční projekty nové. Výnos akcií je v každém okamžiku porovnáván s výnosem tzv. reálných investic – investic do strojů, firem, systémů atd. Pokud se výnosy z těchto reálných investic stanou atraktivní relativně k výnosům z akcií, investiční fondy plynoucí na nákup akcií by měly být přesměrovány do reálných investic (např. na primární akciový trh, VCs, atd.). Příkladem může být růst akcií v 90. letech, který indikoval lepší výnosnost reálných investic jak v absolutní hodnotě, tak relativně k akciím. Tím podpořil investiční boom, který ovšem v mnoha případech přestřelil a vedl k nadbytku výrobních kapacit. Tento příklad tak zároveň ukazuje tu temnější stránku spoléhání se na oceňovací schopnost trhu, respektive na schopnosti na něm operujících subjektů.
Druhá hlavní funkce akciového thru je zajištění likvidity, možnosti diverzifikace a změnu investičních portfolií účastníků kapitálových trhů. Zatímco ona oceňovací funkce může být poměrně úspěšně rozporována, tato druhá funkce se rozvinutému akciovému trhu v podstatě nedá upřít.
Vedle zmiňovaného vztahu mezi trhem a reálnými investicemi nabývá zejména v rozvinutých ekonomikách na důležitosti vztah mezi trhem a spotřebou. Zahrnutím bohatství do jednoduché funkce spotřeby domácností (projekce příjmů domácností z mezd, vývoje naakumulovaného bohatství a s danými omezeními naplánování spotřeby během relevantního období maximalizující užitek) se s růstem cen akcií zvyšuje úroveň celoživotního důchodu domácností a tím i spotřeba a naopak.
Vztah mezi spotřebou a změnou ceny akcií na trhu je pak možný dvěma mechanismy (i) přímý, kdy nečekaný nárůst bohatství vede k odpovídajícímu snížení úspor (které zajišťují např. důchod) a růstu současné spotřeby a (ii) nepřímý, kdy nárůst bohatství - cen akcií, indikuje i zvýšení permanentního důchodu (což opět zvýší spotřebu) a naopak. Je-li tedy růst akciového trhu důležitý pro spotřebu i díky svému signalizačnímu efektu, bude ovlivněna i spotřeba domácností, které nevlastní aktiva, v tomto případě akcie. Ty budou při posílení akciového trhu spotřebovávat více, protože se budou domnívat, že jejich permanentní příjem vzroste díky vyššímu výkonu celé ekonomiky - "feel good" faktor. Praxe ale v souvisloti s vlivem akcií na spotřebu doposud poměrně konzistentně ukazuje výrazně silnější vliv cen nemovitostí ve srovnání s cenami akcií, jako možné důvody se uvádí např. větší stabilitu cen nemovitostí, nebo větší „spjatost“ lidí se svým domem ve srovnání s akciemi.