Ekonom Stephen Kirchner se po úmrtí Alana Greenspana stejně jako řada dalších postupně věnují práci tohoto centrálního bankéře (viz i včerejší Víkendář). Přesněji řečeno, Kirchner rozebírá některá témata a úvahy z Greenspanovy knihy Věk turbulencí. Ta totiž může mít v něčem přesah i do dneška. A v něčem zase ukazuje, jak velký obrat v některých oblastech postupně nastal. Příkladem jsou třeba vysoké rozpočtové deficity a vládní dluhy.
Podle ekonoma byla za Greenspana a jeho předchůdce Paula Volckera americká monetární politika úspěšnější než dříve v tom, jak dovedla „ukotvit dlouhodobou cenovou hladinu“. Greenspan a ostatní členové FOMC se přitom „nesnažili a ani nemohli usilovat o eliminaci hospodářského cyklu nebo cyklu u cen aktiv. Ty jsou běžnou součástí fungování ekonomiky a finančních trhů. Pokud někdo tvrdí opak, v podstatě volá po jakémsi centrálním plánování prostřednictvím měnové politiky. Plánování, které by nakonec bylo pravděpodobně mnohem více destabilizující než zaměření na dlouhodobou kontrolu inflace.“
Kirchner pokračuje s tím, že „velká část hodnoty Greenspanových pamětí vychází z jeho perspektivy celoživotního libertariánského republikána, který postoupil do vyšších pater tvorby americké hospodářské politiky.“ Jedním z problémů, kterým čelili tvůrci této politiky na konci 90. let a na začátku prvního desetiletí 21. století, bylo, co dělat s rostoucím přebytkem federálního rozpočtu, a tudíž s vyhlídkou na splacení veškerého dluhu federální vlády. Greenspan v této souvislosti citoval republikánského kongresmana Billa Archera. Ten tvrdil, že „kvůli rekordně vysokému zdanění se rozpočtový přebytek vymkl kontrole“.
Greenspan pak přemítal o tom, jak se američtí vládní úředníci stávají největšími světovými investory. Došel k poznání, že chronické přebytky by mohly být téměř stejně destabilizující jako chronické rozpočtové deficity. Recese v roce 2001 ale přinesla v oblasti vládního hospodaření obrat a dnes už USA „tomuto speciálnímu problému rozpočtových přebytků nečelí“. Kirchner jako Australan poukazuje i na to, že Greenspan považoval jeho zemi za „mikrokosmos Spojených států“. A na Austrálii se díval jako na hlavní ukazatel toho, co se bude dít i v USA.“ Zvláště pak Grenspana „uklidňovala schopnost Austrálie trvale vykazovat vysoké deficity běžného účtu“. I proto tvrdil, že tyto deficity „nemají žádný významný makroekonomický dopad.“
Greenspan také říkal, že „rostoucí dluh jde ruku v ruce s pokrokem“. Domníval se, že dluh bude téměř vždy růst v poměru k příjmům. Působí na něj totiž neustále rostoucí dělba práce a specializace úkolů, které zvyšují produktivitu a následně objem aktiv i pasiv v poměru k příjmům. Greenspan tedy tvrdil i to, že „rostoucí poměr dluhu k příjmu domácností není sám o sobě známkou rostoucího tlaku“. Stejně tak se domníval, že nerovnováhy běžného účtu přetrvávají, protože jsou přirozeným důsledkem zvýšené specializace a dělby práce.
Greenspan se zároveň zaměřoval na to, jak akumulace devizových rezerv ovlivňuje či spíše neovlivňuje dění na trzích. Podle jeho názoru je totiž jejich efekt vzhledem k hloubce a likviditě trhů s aktivy denominovanými v amerických dolarech zanedbatelný. Greenspan v této souvislosti uvádí příklad, kdy „japonské měnové orgány mezi létem 2003 a začátkem roku 2004 hromadily téměř 40 miliard dolarů devizových rezerv měsíčně, převážně v amerických státních dluhopisech.“ S tím v březnu 2004 náhle skončily, ale „přesto je obtížné najít významné projevy této náhlé změny“. Ať už v tehdejších cenách desetiletých amerických státních dluhopisů, nebo v kurzu dolaru vůči jenu.
Greenspan rovněž hovořil o tom, že do roku 2030 nastane konec přebytku globálních úspor a dezinflačního impulsu z globalizace pracovní síly. Pochyboval, že američtí politici budou mít odhodlání řešit fiskální výzvy spojené se stárnoucí populací a budou schopni „odolat budoucím inflačním tlakům“. Greenspan konkrétně předpovídal míru inflace 4,5 % a 8% výnosy z desetiletých amerických státních dluhopisů.